Analýzu Terezy Šimůnkové, zveřejněnou v Kavárně 9. ledna 2010 definují titulky: Raději nepřiznávat, že jsem gay a Polovině českých středoškoláků vadí homosexuálové. Ať už je to odkaz k obsahu článku, nebo shrnutí jeho poselství - jsou to titulky zavádějící nepoučené čtenáře od reality k senzaci, která se nekoná... Již dvacet let v ČR úspěšně působí v té či oné podobě gay a lesbické hnutí s cílem odsexualizovat a zrovnoprávnit v myšlení společnosti postavení nás, kteří jsme se sice narodili jiní, ale kteří svou jinakostí nikomu neubližujeme. Naopak - kteří svět obohacujeme jiným výkladem většinových klišé, přetrvávajících středověkých dogmat či mediálních zjednodušení o nás.Za prioritu jsme si stanovili odsexualizovat představu o nás nikoli proto, že jsme asexuální, nýbrž proto, že se náš život neodehrává pouze v ložnicích, ale především v srdcích, v myslích, v běžném životě, plném radostí a starostí o druhého - milovaného partnera, nebo partnerku. Podařilo se nám postupně přesvědčit většinu české veřejnosti, že náš dar jinakosti od Boha nelze vnímat pouze jako jinakost sexuální, ale především jako jinou citovou orientaci.Jasný důkaz rostoucí tolerance
Podle prvního průzkumu veřejného mínění z roku 1990 akceptovalo naši touhu po rovnoprávném postavení pouhých deset procent občanů Československa. V roce přijetí zákona o registrovaném partnerství (2006) to bylo podle renomovaných agentur shodně okolo sedmdesáti procent občanů České republiky. Obdobné průzkumy z loňska hovoří už o pětasedmdesáti procentech. Je to výsledek správně zvolené strategie hnutí, nebo vrozená vstřícnost české populace k utlačovaným? Za prvé je správně. Bez toho druhého by se to však nezdařilo.
Ostatní průzkumy (vesměs regionálního charakteru) jsou doplňující, i když poučné. Proti renomovaným agenturám CVVM nebo STEM (a dalším) jsou však amatérské.K výzkumům, z nichž autorka článku nabyla přesvědčení, že: "česká společnost - včetně její nejmladší generace - nechová vůči těmto menšinám zrovna liberální postoje" se mi vyjádřil autor několika skutečně celorepublikových průzkumů na toto téma (poslední pod názvem Společenská diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR) - sexuolog MUDr. Ivo Procházka, CSc.: Kdyby nějaký student předložil takovou studii jako Člověk v tísni, tak ho jeho profesor vyhodí. Je již starší, z roku 2007, a najednou ji někdo vytáhl na světlo boží.
Je zřejmé, že dotazy směřovaly na různé minoritní skupiny, k nimž se studenti vyjadřovali a byli kritičtí (což odpovídá černobílému myšlení v "telecích letech"). Nicméně i těch 33 procent negativních postojů ke gayům vyvažuje 45 procent pozitivních (respektive 21 procent negativních a 53 procent pozitivních vůči lesbám).Kdo nejvíc nadává na buzeranty
Z hlediska vývojové psychologie období adolescence sice obvykle znamená revoltu vůči společnosti, ale zároveň i velmi silnou potřebu konformity s vrstevníky. Proto také v tomto věku lidé chtějí být (někdy i za každou cenu) - "in". Do toho vstupuje (zejména u kluků, kde je větší hormonální bouře) téma sexuality, hledání své identity. V období nezralé a málo strukturované sexuality může člověk mít potřebu se jasně vymezit proti tomu, co v sobě sice nějak cítí, ale odmítá, zejména když to odmítají i ostatní. Jinými slovy - na buzeranty nejvíc nadávají ti, kteří si to zároveň s kamarádem za garáží občas zkusí. A často to jsou samozřejmě heterosexuální studenti.K dospívání rovněž patří sport, který je také plný různých homoerotických náznaků a z toho právě pramení silná homofobie ve sportu. Až později dochází k dozrávání osobnosti, kdy si člověk uvědomuje, že jsou důležitější hodnoty než postoje okolí a že lidská jedinečnost má své kvality. Pokud takto nedozraje, tak učně, či studenta tu dnes přivítá mezi své členy například Dělnická strana.Ještě důležitější je, kteří lidé jsou středoškoláky považováni za gaye. Převážně dvě skupiny. Tou první jsou kluci, kteří vědí, co chtějí a osmítají se skrývat (samozřejmě v tomto věku jich není tak mnoho) - ti většinou velké problémy s přijetím od okolí nemají. Pak to jsou ti "vykroucení", s nimiž se to často táhne od dětství, kdy se často projevovali jako děti se změněnou pohlavní identitou. Už tehdy to většinou od kamarádů schytali a tak se to s nimi často táhne dál. Někteří z nich třeba ani gayové nejsou a většinou to - ať již pravdivě, či nepravdivě - rezolutně až komicky odmítají (viz superstar Bendig).
Samozřejmě, že výsledky jakýchkoli průzkumů můžeme prezentovat různě. Setkávám se často s tím, že ti, kteří chtějí nabudit dojem, že nás společnost odsuzuje, dramaticky zdůrazní, že 25 procent společnosti nás neakceptuje. My s úsměvem doplníme - ale 75 procent ano.Stejně jsme si mohli v článku přečíst: "Čtrnáct procent kvůli sexuální jinakosti někdo fyzicky napadl." No, smůla - ale 86 procent nikoliv. "Na policii nešel z napadených nikdo." Bodejť, třeba by museli vysvětlovat, proč dotyčnému heterosexuálovi dělali nemravné návrhy. Nebo se gayové a lesby nezajímají, jaké mají dnes možnosti domáhat se satisfakce... A že nás odsuzují za polibek na ulici? Přál bych slyšet dotyčné paní novinářce tu smršť odporu, když to udělá mladé děvče se svým hochem v tramvaji.Takováhle je moje zkušenost
A už vůbec nechci rozvíjet téma, kdy některé z občanských sdružení, které nám chce pomáhat v úsilí o rovná práva, vytvoří umělou situaci plnou diskriminace - aby získalo finanční příspěvek (třeba od EU). Pak je potřeba vytvořit nepřítele, aby grant byl přidělen na boj s ním... a patřičně to zmedializovat. Není nepřítel - není potřeba sponzorovat boj s ním.
| toto je realita!"Nikdy, opravdu nikdy jsem se nesetkal s vyslovenou homofobií. V naprosté většině se plánovaná hodina diskuse natáhne na dvě. Studenti a studentky mě skvěle provokují svým neokázalým zaujetím. Jsem přesvědčen, že nejenže nemají žádný problém s jinakostí - ale - že ji milují..." |
Nechci nic zlehčovat, pouze za mne hovoří letitá zkušenost. Chodím roky pilně na besedy se studenty středních škol. Ať už v rámci projektu Člověka v tísni, nebo na pozvání. Nikdy, opravdu nikdy jsem se nesetkal s vyslovenou homofobií. V naprosté většině se plánovaná hodina diskuse natáhne na dvě. Studenti a studentky mě skvěle provokují svým neokázalým zaujetím. Jsem přesvědčen, že nejenže nemají žádný problém s jinakostí - ale - že ji milují... Je to jejich rozměr svobody... Nedávno mi student z Benešova vpálil dotaz: "A pane Hromado, vy máte nějaký problém, že ho řešíte s náma?" Ne, žádný problém nemám, jako ho většinově nemají studenti s jinakostí vůbec. Jistě, na Moravě, odkud pochází druhý autorčin pokus získat podklady k tomu, že mladí jsou homofobní, lze k radosti zkoumatelů zjistit to, co je všem zřejmé - v přísně katolických rodinách jsou dogmatickou výchovou mladí křesťané nasměrování k odmítavému postoji. Ale že by byli extrémně nesnášenliví, jak tvrdí článek, to si nemyslím. (I mezi nimi se najdou vzbouřenci.)Zkrátka - nemyslím si ani náhodou, že by regionální procenta odpovídala republikovému postoji. Že by se mladí lidé, studenti středních škol lišili v postoji vůči naší jinakosti od vyzrálejších souputníků? Naopak. Mladí lidé jsou generací, která nebude mít jednou s jinakostí žádný problém... Chce to čas.Skutečným problémem je šikana
Myslím si však, že obecně je aktuálním problémem škol přetrvávající šikana. A to především na základních školách a v prostředí učňovské mládeže. Tu je třeba řešit - rodiče by měli s dětmi mluvit otevřeně, učitelky by se neměly červenat při slově homosexuál a chlapi od řemesla by neměli silácky posilovat autoritu na tématu, kterému nechtějí rozumět. Ale šikana si nevybírá, vše je jí jako záminka dobré - jakákoli jinakost, slabost, cokoli, kde může dospívající přehlušit své komplexy. Nezaměňujme ale šikanu s homofobií...Jsem proto velmi rád, že z podnětu vládního Výboru pro sexuální menšiny vznikla k této problematice Příručka proti homofobii, kterou vydal Úřad vlády v gesci ministra pro lidská práva Michaela Kocába, a která je právě v těchto dnech distribuována do škol.Jsem naprosto přesvědčen, že díky radikální změně postojů občanů dýchá každodenní život gayů a leseb v České republice svobodně. Nejen mediálně populární registrované partnerství, ale také antidiskriminační zákon, zákaz diskriminace v zaměstnání, vynětí ze seznamu nemocí (ještě v roce 2003 jsme byli jako chřipka nebo angína nemocní a snažili se nás léčit!), nebo shodná věková hranice 15 let pro intimní život nás zrovnoprávňují s ostatními.Mladí lidé - o které především v článku jde - mají k dispozici gay servery nejrůznějšího charakteru, kde najdou odpověď na každou otázku. Denně jsou v provozu desítky gay klubů, diskoték, vináren, saun, prodejen... a to nejen v Praze (abych nebyl pragocentrický). Nesetkávají se však pouze tam; chodí na diskotéky, koncerty společně - to je budoucnost, kterou vidím: rozpouštění ghett a společné trávení volných chvil, kde je každému fuk, kdo je na kluky, kdo na holky...Díky, Džamilo Stehlíková!
A že nás nejsou tisíce na pochodech Gay Pride, jak na to autorka narážela? V západních zemích má pochod tradici čtyřicet let - za tu dobu se průvod rozrostl, ale zdaleka se nekoná ve všech demokratických zemích. Z podobných důvodů jako v ČR. U nás jsme dlouho místo průvodu pořádali velký večer s volbou nejsympatičtějšího gaye. Jednak proto, že Češi nemilují průvody, jednak, že jsme velkou společenskou událostí zaujali v regionech mnohem více. Přesto jsme si v Karlových Varech čtyři roky po sobě ověřili při závěru letního gay festivalu, že 500 účastníků pochodu je u nás zřejmě norma. A že akci v Brně napadla hrstka nácků? Kdyby policie byla důsledná... A že to ublížilo ministryni Stehlíkové? Myslím, že ona na chvíli, kdy jsem ji držel v náručí a kolem pleskala vejce nácků, vzpomíná s velkým humorem. Umožnila vznik Výboru pro sexuální menšiny, byla u prosazení antidiskriminačního zákona, cíleně otevřela diskusi o adopcích. Nejenže jí to neublížilo, ale u myslících občanů stoupla v ceně!Nikoli majorita, ta své homofobní postoje většinově změnila, ale nyní MY, gay a lesbická minorita, jsme povinni zvednout hlavu a nebýt zbabělí v konfrontaci s výstřelky zakomplexovaných nácků, nedozrálých studentů, nebo mladých katolíků. Ničím jsme se neprovinili. Není třeba se k ničemu přiznávat. Je třeba žít v pravdě.K něčemu se vám přece jen přiznám. Nejsem homosexuál. Nevím totiž ani pořádně, kdo to je? Jo, mám rád chlapy. Ale že bych byl homosexuál? To snad ne! Já jsem ... Jiří Hromada
