Aby nemuseli přiznávat svoji provincialitu a neschopnost se prosadit v Evropě, mnoho českých politiků mystifikuje voliče a líčí Evropu jako bandu bachařů, respektive úředníků, zakazující žárovky a narovnávající banány. Kamuflují tím svoji neschopnost prosadit se v Evropě a ovlivňovat rozhodování. Kandidaturou sbírají laciné politické body z protievropských hesel o žárovkách a takzvaných euronesmyslech.
Události na Ukrajině ukázaly, že Evropská unie není jen taková legrace o olomouckých syrečcích a pomazánkovém másle. Krize na Ukrajině propukla poté, co sesazený prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč podlehl ruskému tlaku a místo asociační dohody s EU zvolil alternativu ukrajinské budoucnosti v euroasijské unii. Ruskou odpovědi na Majdan, kde lidé neváhali nasazovat své životy „za Evropu“, byla okupace ukrajinského Krymu.
Vlažná česká reakce na ruskou okupaci Krymu
Většina českých politiků na ruskou okupaci Krymu reagovala rozpačitě a překvapivě vlažně. V zemí s historickou zkušenosti z roku 1968 se někteří politici, ani nepokusili skrývat pochopení pro teritoriální ambice Putinova Ruska, především komunisté, kruhy blízké Václavu Klausovi, krajní pravice a populisté. Je zajímavé, že nacionalističtí populisté trpí zvláštní náklonností k putinovské neoimperiální agresivní politice. Spojuje je odpor k rozšíření EU a prohlubování evropské integrace.
Vládnoucí ČSSD v otázkách ukrajinské krize – až na pár individuálních výjimek, především ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka - našlapuje velmi opatrně, apeluje na naše ekonomické zájmy, opakuje mantru o pracovních místech, vyčkává v závětří a čeká na společný postoj EU, aby se k němu připojila. Naštěstí se v Česku ozvali i politici, kteří vojenskou agresi Ruska na Ukrajině odsuzovali již od počátku. Před dvěma měsíci Martin Bursík společně s Lubošem Dobrovským, Michaelem Kocábem a Jaromírem Štětinou vyzval českého premiéra Bohuslava Sobotku, aby jménem České republiky prosazoval na půdě Evropské rady tvrdé sankce a společný principiální postoj vůči Rusku. Marně. Zbytek Evropy před ruskou hrozbou burcují především polští politici. Poláci rovněž prosazují nejtvrdší sankce proti Rusku. Chápou to i polští voliči – popularita EU v Polsku dosáhla rekordních 72 %. Zřejmě i v důsledku ukrajinských událostí.
Dokáží i čeští politici vysvětlit svým voličům, jestli je českým národním zájmem hlubší evropská integrace a společná evropská politika? Právě tyto otázky položil novinář týdeníku Respekt Tomáš Sacher některým kandidátům do Evropského parlamentu. Dva dny před volbami jeho pozvání diskutovat v Knihovně Václava Havla přijalo sedm čelných představitelů kandidátek: lídr TOP09 Luděk Niedermayer, jednička Liberálně ekologické strany Milena Vicenová, dvojka kandidátky ANO Petr Ježek, trojka kandidátky ČSSD Pavel Poc, lídr kandidátky ODS Jan Zahradil, lídr KDU-ČSL Pavel Svoboda, lídr a předseda Strany zelených Ondřej Liška.
Eurooptimistický dýchánek v Knihovně Václava Havla
Nejvýstižněji popsal atmosféru předvolební evropské debaty Luděk Niedermayer z TOP 09. Na obecně úrovni se všichni účastníci eurooptimistického večírku krásně shodnou a prohlašují: chceme silnou Evropu, silná Evropa je budoucnost České republiky. Ano, naším bytostním zájem je prosperující a stabilní Evropa, ale cesty jednotlivých politických stran k tomuto cíli se dramaticky liší a navzájem vylučují. „Nepodléhejme iluzím, že pokud se shodneme, co všichni chceme, existuje shoda, jak toho dosáhnout,“ varoval Luděk Niedermayer . Podle něj politici, kteří byli přijati v Evropě, směřují ke stabilnější a bezpečnější Evropě, zatímco se jiní so myslí, že tyto politiky je nutno demontovat.
Euroskeptici a eurooptimisté
Ale k demontáží společných evropských politik se nikdo otevřeně nepřihlásil, dokonce ani nejeuroskeptičtější Jan Zahradil z ODS. Sice spoluzakládal euroskeptickou opoziční frakci v Evropském parlamentu, ale její smysl vidí v „systémové kritice hlavního federalistického, integračního proudu, reprezentovaného evropskými lidovci a socialisty, nikoliv v antisystémové opozici, která chce ničit.“ ODS tedy nechce evropské procesy demontovat, ale vylepšovat a kultivovat. Nechce ovšem používat důmyslnější pozitivní nástroje, ale apriorní kritiku - obyčejný truc podnik.
To, že euroopozice je ryze rétorická figura a předvolební chyták, ukázal postoj Zahradila k Rusku. Zvážněl a hovořil o českém strategickém zájmu nepřipustit expanzi ruského vlivu na západ směrem k naším hranicím. Na okamžik spadla Klausova komediální euroskeptická maska a projevila se schopnost ODS reflektovat minulost a škody, napáchané komunistickým režimem, diktovaným ze Sovětského svazu. S ohledem na dění na Ukrajině podpořil Jan Zahradil společnou evropskou energetickou politiku. Překvapivě daleko skeptičtěji se projevil Pavel Poc z ČSSD a upozornil na rozdíly mezi jednotlivými státy, které této společné energetické politice mohou bránit, protože v této fázi nemůžeme mluvit o společném energetickém mixu.
Na opačném, eurooptimistickém pólu se octli zástupci TOP 09, Liberálně ekologické strany a Strany zelených, podporující společnou zahraniční politiku a hlasování nikoliv jednohlasně, ale kvalifikovanou většinou i v klíčových zahraničněpolitických otázkách. Tuto možnost zpochybnili euroskeptičtější oponenti – nejen Jan Zahradil z ODS, ale rovněž Petr Ježek z ANO a Pavel Svoboda z KDU-ČSL.
Podle Luďka Niedermayera z TOP 09 musí zahraniční politika vyvěrat z vnitřního přesvědčení jednotlivých evropských států. Mrzí ho, že naše část EU selhala v tom, že nedokázala včas upozornit na vážnost situaci na Ukrajině. Pak se nemůžeme divit, že i reakce celé Evropy na ukrajinskou krizi je relativně slabá.
Pavel Svoboda z KDU-ČSL se umístil na pomyslném středu mezi euroskeptiky s eurooptimisty. Eurooptimisus ilustroval postojem k ukrajinské krizi. Svoboda připomněl, jak polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski prohlásil, že ruská agrese není jen hodina pravdy pro Ukrajinu, ale je i hodina pravdy pro Evropu – z hlediska dodržování lidských práv, demokracie, právního státu, hodnot, ke kterým se Evropa hlásí. Proto KDU-ČSL podporuje společnou evropskou obrannou a energetickou politiku, nikoliv však zahraničněpolitickou.
Je možný zahraničněpolitický konsensus v ČR?
Milena Vicenová z Liberálně ekologické strany (LES) vyjádřila obavy z úspěchů krajní pravice v eurovolbách a zároveň volala po daleko tvrdších celoevropských sankcích vůči Rusku, například zmrazení účtů a výrazné omezení víz. Podle Vicenové je v našem bytostném zájmu abychom byli součástí bezpečné, konkurenceschopné a hlavně obranyschopné Evropské unie. „Jen jednotná Evropa je zárukou, že se ruské tanky nevrátí“, prohlašuje Vicenová. Musíme ovšem táhnout za jeden provaz i doma. Jako jediná žena v debatě Vicenová volala po větším zahraničněpolitickém konsensu v rámci ČR. Pokud není shoda ani uvnitř ČR, je těžké mít společnou zahraniční politiku na úrovni 28 zemí EU.
Skutečná společná proevropská politika v ČR je však v nedohlednu.
Podle Luďka Niedermayera z TOP 09 se sice většina politiků v eurovolbách hlásí k silné společné Evropě, ale zároveň naše země neplní řadu evropských závazků a pravidel. ODS postavila evropskou volební kampaň na odmítnutí eura, drtivá většina politických stran je proti bankovní unii a předávání některých pravomocí dohledu nad bankami do Evropské centrální banky. Logika těchto postojů je jednoduchá. Nechceme se zapojovat do evropských projektů, protože nechceme dávat naše peníze „líným Řekům“. Ale když nám Němci dávají své těžce vydělané peníze, je to v pořádku. Trochu české specifikum…
Zvýší popularitu EU v Česku ruská hrozba?
Ruská okupace Krymu a neklid na rusko-ukrajinských hranících probudily obavy z geopolitického boje mezi Západem a Ruskem a z bezpečnostní krize takřka za humny. I když historická skepse vůči zařazení země do nadnárodních politických celků je zřejmě jedním z nejvýraznějších českých specifik, při pomyšlení na ruské tanky leckterého českého euroskeptika napadlo, že není vůbec špatně být členem nejen NATO, ale i osmadvacetičlenného bloku evropských států. A že společná zahraničně politická, obranná a energetická politika EU se může hodit ve chvíli, kdy Rusko usiluje o rozšíření svého vlivu na západ a využívá k tomu všechny prostředky: jednou tanky jako na Krymu, jindy dodávky fosilních paliv pro změnu evropských hranic. Přijde k evropským volbám více Čechů než obvykle svorně podpořit silnou, prosperující, energeticky nezávislou a obranyschopnou Evropu?
Publikováno: blog Aktuálně.cz
