Téma dne

„Úderem do zad“ nazval ruský prezident Vladimír Putin sestřelení ruského vojenského letounu Su-24 tureckou armádou po narušení tureckého vzdušného prostoru v listopadu 2015. Jednalo se o historicky první konflikt Ruska s členským státem NATO, klíčovým blízkovýchodním spojencem Západu. Tehdy ruský prezident Vladimír Putin slíbil svému tureckému protějšku Recepu Erdoganovi pomstu. Bleskově udeřily protiturecké ekonomické sankce, jejichž symbolem se stal zákaz dovozu tureckých potravin do Ruska. Ale jak varoval Kreml, rajčaty to neskončilo. Rusko má za cíl připravit Turecko o lví podíl mezinárodního vlivu v blízkovýchodním regionu, ohrozit jeho syrské hranice, destabilizovat Turecko zevnitř a oslabit tak hlavního spojence Západu v Sýrii. Klíčovým nástrojem ruské pomsty jsou Kurdové, neuralgický bod turecké politiky. 

Kurdové jsou třicetimilionový íránský národ, který žije na území dnešní Sýrie, Íránu, Iráku a Turecka a sní o samostatném státě. Nejvíce Kurdů dnes žije v Turecku - 10 milionů. Separatistické tendence tureckých Kurdů jsou pro Ankaru noční můrou. 

Kurdové se za léta syrské války projevili jako nejvíce akceschopná pozemní síla v boji proti Islámskému státu a ovládají značnou část hranice mezi Sýrií a Tureckem od Iráku po Eufrat, mají v Iráku prakticky vlastní stát, vytváří samosprávu i v severní Sýrii. Hlavním cílem Kurdů zůstává vytvoření samostatného Kurdistánu. 

Nesouhlas Turecka je hlavní příčinou, proč syrští Kurdové nebyli pozváni do Ženevy na mírová jednání. Do hry však vstoupilo Rusko s požadavkem zapojit kurdskou Stranu demokratického svazu (PYD) do mírového procesu. Strana demokratického svazu je syrskou odnoží Kurdské strany pracujících (PKK). Kurdská strana pracujících začínala v sedmdesátých letech coby extrémistická komunistická organizace a doposud má úzké kontakty s Ruskem. PKK si vydělává na své aktivity obchodováním s drogami a proto je dodnes na seznamu teroristických organizací Evropské unie i Spojených států. Zapojení do jednání Strany demokratického svazu dle požadavků Ruska se může stát prvním krokem k vytvoření kurdské autonomie na severu Sýrie. Pro Turecko by to znamenalo nechat vzniknout u svých hranic kurdskou baštu, kterou by zcela jistě využívali kurdští separatisté v Turecku ve svém boji za vytvoření vlastního státu. 

Ruská podpora kurdských separatistů v Turecku

Rusko chce získat na svou stranu nejen syrské, ale i turecké Kurdy. Podle americké zpravodajské agentury Stratfor ruské ministerstvo zahraničí zahájilo jednání s vedením prokurdské turecké parlamentní strany HDP – Demokratické strany lidu. Lídr této strany Selahattin Demirtas jednal s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. Demirtas je znám svými ostrými výstupy proti prezidentu Erdoganovi. Jeho strana se předloni jako první kurdská strana dostala do parlamentu a měla velký podíl na blokádě Erdoganových plánů přechodu z parlamentního na prezidentský systém. Proto Erdogan obnovil tvrdé protikurdské tažení a tím posiluje separatistické nálady tureckých Kurdů. Rusko obratně využívá Erdoganových chyb k podpoře separatismu na východě Turecka.

Hlavním cílem Ankary v syrské válce byla výměna Bašára Asada za loajálnější, více proturecký režim. Rusko „vzkřísilo“ Asada po prohrané válce proti vlastnímu lidu a vrátilo do hry stávající mocenské struktury v Sýrii, na které má dlouholeté vazby. K myšlence zachovat tento režim alespoň během přechodu země k demokratických volbám se nyní přiklání i Spojené státy, protože se po demontáži stávajícího řádu obávají chaosu v zemi. Ztrátou vlivu v Sýrii přichází Turecko o šanci na regionální hegemonii na Blízkém východě. 

Ještě strašlivější ranou by pro Turecko bylo posílení syrských Kurdů a nastolení otázky kurdské autonomie, kterou Rusko podporuje. Kurdové budou ve jménu vlastního státu ochotně spolupracovat s Kremlem. Růst etnického napětí v Turecku může vyústit v občanskou válku. 

Dva měsíce po sestřelení své stíhačky Rusko nepřestalo posílat letadla nad cizí území jako symbol své mocenské převahy a exkluzivního práva porušovat mezinárodní smlouvy a dělat to, co se mu zlíbí. Nedávný přelet nejmodernějšího v Sýrii působícího ruského stíhacího bombardéru Su-34 nad tureckých územím je Putinovým výsměchem Erdoganovi. Rusku nevadí, že narušuje vzdušný prostor Severoatlantické aliance. Podle generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga pohotovostní stíhačky na hranicích členských států NATO museli v uplynulém roce startovat k ruským letadlům-narušitelům více než čtyřistakrát. Severoatlantická aliance vyjádřila solidaritu Ankaře. Vyzvalo Rusko k odpovědnému jednání a k plnému respektování vzdušného prostoru NATO. „Rusko by mělo přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zajistilo, že takové porušování se nebude opakovat,“ řekl Stoltenberg. 

Nejmocnější muž Ruska Vladimír Vladimirovič Putin nebere tato varování ze strany NATO zase až tak vážně a stále protlačuje svůj původní scénář – silou donutit Západ, aby s nim vyjednával jako rovný s rovným a přenechal Rusku podíl na globální geopolitické moci. Americký prezident Barack Obama se však do jednání se svým ruským protějškem nehrne - nechce se nechat vydírat. Mluvčí Pentagonu Mark Wright potvrdil fakt narušení tureckého vzdušného prostoru ruským letadlem a doporučil, aby se Rusko a Turecko zapojily do dialogu.

Pod tlakem Západu Erdogan žádá Putina o osobní schůzku, záminkou je poslední porušení tureckého vzdušného prostoru ruským letadlem. Oba prezidenti se od sestřelení Su-24 nad Tureckem nesetkali. Tuto "tureckou zradu" Putin nikdy neodpustí. Aby svého tureckého protějška ještě více ponížil, ruský prezident Erdoganovu „podanou ruku“ znovu odmítl, nazval fakta o porušení tureckých hranic „propagandou bez důkazů“ a náležitě si vychutnává sladký okamžik pomsty. Vladimir Putin je přesvědčen, že patří do té nejvyšší světové ligy a bude jednat jen s hrstkou vyvolených - například s Barackem Obamou nebo s Angelou Merkelovou. Nynějšího tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana odepsal navždy. 

Není pochyb, že ruský prezident Putin bude pokračovat v drzých přeletech nad tureckým územím, v podpoře krvavého režimu Bašára Asada, ve spolupráci s protitureckými separatisty a v blokování přístupu k mírovému procesu protiasadovské opozici tak dlouho, pokud nedonutí zástupce USA a Evropské unie usednout ke společnému jednacímu stolu. Pak Putin chce předložit ruské podmínky dělby syrské kořisti a dalších oblasti "ruského zájmu" a pořádně bouchnout do stolu. Pokud Západ odmítne a nevezme Rusko na společnou loď alespoň "na oko", konflikt v Sýrii by se mohl stát reálnou „válkou v zastoupení“ mezi Ruskem a Spojenými státy - například prostřednictvím Turecka jakožto členského státu NATO. Dosáhnout míru v Sýrii diplomatickou cestou, zastavit proud tisíců Syřanů mířících do Evropy, porazit Islámský stát a nenechat se vydírat Ruskem se zdá být pro západní koalici téměř nesplnitelným úkolem, proto zahájení pozemních vojenských operací v Sýrii nelze v budoucnu vyloučit. 

Mezi tím turecké ministerstvo zahraničí pohrozilo Rusku případnými „strašlivými“ následky, pokud nepřestane porušovat jeho vzdušný prostor. Na vojenských leteckých základnách Turecka byla vyhlášena zvýšena bojová pohotovost. Turečtí piloti vzdušných vojenských sil mohou bez příkazu a bez odsouhlasení s velením sestřelit všechna letadla, která naruší vzdušné hranice země. 

Ruským pilotům se však okamžitě dostalo ujištění od nadřízených, že se jim nic nestane, i když to "střihnou" nad Tureckem. Člen mezinárodního Výboru Rady federace Igor Morozov prostřednictvím televizní stanice ruského ministerstva obrany „Zvezda“ prohlásil, že Turecko se neodváží zhoršit vztahy s Ruskem a nevydá příkaz k sestřelení narušitele. Morozov tvrdí, že Severoatlantická aliance nedovolí Erdoganovi provést aktivní zásah. „Turecká letadla si netroufnou ani vzlétnout, natož někoho sestřelovat,“ uklidnil Morozov ruské piloty a pohrozil tureckým letcům nejnovějším protivzdušným systémem země-vzduch S-400, který Rusko rozmístilo u syrsko-tureckých hranic po incidentu se sestřelením svého bombardéru. 

Svět se tak posouvá o krůček blíž k reálnému vojenskému konfliktu.