Aktuality

Českou veřejnost pobouřily hned dvě kauzy, v kterých ochrana zájmů a práv dětí zvítězila nad zájmy dospělých. Je to rezignace „pohlavkujícího“ ředitele školy na Praze 8, a odebrání rodičovských práv české matce norskými úřady. To, že mnoho lidí jednoduše nechápe, jak se něco takového vůbec mohlo stát, je projevem velmi slabého povědomí o právech dítěte u nás. Jinak nelze vysvětlit, proč se tolik rodičů a kantorů zastávalo ředitele školy, který během vyučování uhodil žáka sedmé třídy za nevhodnou poznámku. Ředitel školy to pak vysvětloval tím, že mu ujela ruka; uhodit dospělého by se zcela jistě neodvážil. Znamená to, že dítě je „méněcennou“ lidskou bytostí, vůči které můžeme uplatnit právo silnějšího? Všichni jsme si rovni a dítě se těší stejné ústavní ochraně své důstojnosti a fyzické integrity jako dospělý. 

Druhá kauza je daleko bolestivější a má mezinárodní přesah. Norské úřady vyhověly úřadu sociálně právní ochrany dětí Barnevernet a zbavily českou občanku Evy Michalákovou rodičovské odpovědnosti vůči oběma jejím synům, zároveň daly souhlas k adopci mladšího z nich pěstouny. Žádost matky, která usilovala o navrácení dětí do vlastní péče, byla zamítnuta. 

Norský úřad sociálně právní ochrany děti Barnevernet odebral českým rodičům dva syny v květnu 2011 kvůli podezření ze zneužívání a zanedbávání péče. Vyšetřování tohoto podezření však neshromáždilo dostatek důkazů a policie případ uzavřela. Rodina Evy Michalákové začala usilovat o získání dětí zpět do péče. Podle tvrzení ministryně Marksové nevyužila v minulosti rady, které jí dal český Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí. 

Naopak, Eva Michaláková celou kauzu medializovala v nadějí, že jí to pomůže. Rozhodnutí zoufalé matky je lidsky zcela pochopitelné, ale začít mediální válku s úřady sociálně právní ochrany dětí místo spolupráce s nimi bylo fatální chybou. Jak se to často stává, medializace kauzy se vymanila z kontroly. Ne každý novinář je schopen fabulovat příběh maminky, které úřady cizího státu „sebrali děti“ a zároveň brát ohledy na jejich soukromí. Média hojně přetiskovala fotografie chlapců, uváděla fakta ze života rodiny a de facto příběh dětí zneužila. 

Právě zveřejnění velmi intimních informací o týraní dětí je časovanou bombou, která jim může v budoucnu ublížit a opětovně je traumatizovat – třeba i za pět nebo deset let. Norské úřady trvají na ochraně soukromí dětí, o které se starají. Pro pracovníky Barnevernetu bylo nepochopitelné, že matka je schopna využít medializaci v boji za návrat dětí bez ohledu na jejich zájmy. Nevěřili, že česká maminka nechtěla ublížit svým dětem, pouze využít všech prostředků, které jsou v jejích silách. Norským úředníkům nedošlo, že pro českou mentalitu je medializace normálním postupem, jak se domoci spravedlnosti, protože v posttotalitní zemi stále ještě nevěříme tomu, že instituce fungují tak, jak mají, i bez nátlaku vlivných osob a medií. 

Medializací to ovšem neskončilo. Do případu se vložili čeští politici. Premiér české vlády Bohuslav Sobotka slibuje matce pomoc v boji za její rodičovská práva a mluví o poškození česko-norských vztahů, ministerstvo zahraničí posílá protestní nótu norské vládě a zve na kobereček norskou velvyslankyní, český prezident Miloš Zeman nepovažuje za špatný nápad vyhoštění norské velvyslankyně, ale preferuje (zatím) odvolání českého velvyslance. V únoru 2015 prezident Miloš Zeman přirovnal norskou sociální službu k nacistickému programu Lebensborn. 

Z osudů dvou chlapců či spíše jejich matky se stalo politikum, což porušuje hlavní zásadu fungování Barnevernetu – nezávislost a odolnost vůči vnějším tlakům nepovolaných osob. Politický a diplomatický tlak na Norsko nejen že skutečně zhorší česko-norské vztahy, jak už varoval premiér Sobotka, ale ještě sníží i tak čistě hypotetickou pravděpodobnost návratu dětí matce. Veškeré úsilí politiků zvrátit rozhodnutí norských úřadů je předem marné, protože o budoucnosti dětí nemůže rozhodovat ani premiér, ani prezident, dokonce ani všelidové hlasování, nýbrž pouze hledisko nejlepšího zájmu těchto dětí. Posuzovat a chránit tento zájem podle přesně definovaných pravidel je posláním pověstného úřadu Barnevernet, který nenechá do svého rozhodování zasáhnout ani prezidenta zeměkoule.

Spor českých politiků a právníků s norskými úřady nemůžeme vyhrát, protože je ve skutečnosti soubojem hodnot a chápání důstojnosti a práv dítěte. Hodnota ochrany práv dítěte a jejího blaha je v Norsku nade vše, je nedotknutelná, bez ohledu na občanství dítěte a nároky jeho biologických rodičů, což mnoho Čechů nechápe. Dítě není „majetkem“ či „vlastnictvím“ rodičů či jiných dospělých, aby na ně uplatňovali nějaká práva; naopak, když rodič výchovu nezvládne a dětem ublíží, může o svojí rodičovskou zodpovědnost přijít. Česká strana usiluje o návrat dětí do péče matky, staví na první místo zájem matky; norská strana na první místo dává nejlepší zájem dítěte a je na straně dítěte. 

Zvrátit rozhodnutí norských úřadů na ochranu práv dítěte nedokáže ani vypovězení velvyslankyně, ani vyhlášení války Norskému království, protože ochrana zájmu a blaha dítěte v zemích na západ od nás je jedním se základních hodnotových pilířů společnosti. 

Je samozřejmé, že ideální situací pro dítě je vyrůstat ve funkční rodině se svými biologickými rodiči. Pokud to z nějakých důvodů nefunguje, či dokonce dítě v biologické rodině trpí, zastává se ho stát, který chrání nejlepší zájem dítěte. V případě bratrů Michalákových jejich zájmy zastupuje norský stát prostřednistvím Barnevernetu. I když nemáme dostatek informací o současném životě bratrů Michalákových, položme si otázku – co může být jejich nejlepším zájmem po necelých pěti letech od odebrání svým biologickým rodičům? Vrátit se k matce a zřejmě i k traumatizujícím zážitkům z minulosti nebo zůstat u pěstounů, ke kterým už si také vytvořili citovou vazbu? Česká odpověď na tuto těžkou otázku zní: návrat dětí k jejich biologické matce je správně. Po letech trápení by to bylo pro matku šťastným ukončením nejtěžší kapitoly jejího života. 

Norská odpověď je ovšem odlišná, protože nevychází ze zájmu matky, ale z pohledu dětí. Jak by prožívaly návrat k matce? Jak by zvládaly další prudký obrat ve svém životě? Byly by dostatečně chráněny před další medializací svého soukromí? Pro děti čas utíká velmi rychle. Za pět let jsou někde úplně jinde. Podle skoupých informací, které Barnevernet poskytl, je chlapcům nyní v náhradní výchově lépe, naopak „matka jim nedokáže zajistit stabilní a bezpečné prostředí“. Osud matky norskou stranu evidentně nezajímá. Bere v potaz jen to, že opětovná změna výchovného prostředí a klíčových osob, ke kterým si děti vytvořily citový vztah, může dětem více ublížit než pomoci. Minulost nelze změnit, pro děti je nejdůležitější, jak se mají teď a jaký mají výhled do budoucna. Pro budoucnost dítěte je stabilní a bezpečné prostředí klíčové. Děti potřebují jistotu. Takto zřejmě rozhodovaly norské úřady.

Drama rodiny Michalákových je důsledkem vzájemného nepochopení a konfliktu konkurenčních hodnot v rozdílných kulturních prostředích: v Česku bojujeme za zájmy rodičů a domníváme se, že jsou totožné se zájmy dětí; v Norsku a ve většině dalších západních zemí je bran zřetel především na zájem a blaho dítěte, někdy i na úkor přání biologických rodičů. Je pouze otázkou času, kdy se také naučíme dívat na rodinné spory optikou dítěte a rozhodovat s ohledem na jeho nejlepší zájem. Do té doby nás rozhodnutí soudů podobná tomu norskému budou hodně bolet.