„Nepotřebujeme vytvářet zákon o eutanázii, ale zvýšit kvalitu a dostupnost paliativní péči, uzdravit mezilidské vztahy, více a lépe s nemocnými komunikovat, pomáhat jim překlenout jednotlivé krize, nevynášet soudy o kvalitě života druhého člověka ("život nehodný žití"), chápat lidský život jako jedinečný úkol, nemoc jako příležitost a výzvu, spolupracovat v týmu (rodina, lékař, sestry, psycholog, duchovní, přátelé), uzákonit solidní podmínky pro ty, kdo se chtějí postarat o nesoběstačné," říká k problematice MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka českého hospicového hnutí. Ucelená paliativní, bolest mírnící péče zaměřená na úlevu od fyzického, psychického a duchovního utrpení je poskytována v prostředí hospiců, ale také i v domácím prostředí. Od začátku tohoto roku je tato péče v terminálním (posledním) stádiu jak v hospicích, tak i v domácím prostředí hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Forma úhrady nezbytné péče o smrtelně nemocné a umírající dává rodinám mnohem více možností postarat se o své blízké v šetrnějším prostředí domova. Zároveň je zapotřebí vzdělávat praktické lékaře tak, aby se aktivněji zapojili do poskytování paliativní péče zejména tam, kde hospicové služby ještě nejsou dostupné.
Hlavním nebezpečím návrhu zákona o legalizaci eutanázie, pokud by byl přijat, je jeho zneužitelnost. Návrh zákona počítá s naprosto autonomním jedincem, který je schopen svobodného rozhodování s jasnými cíli a záměry. Těžká nemoc a celková situace trpícího může výrazně ovlivnit schopnost svobodné volby. Umírající často ztrácí autonomii při svém rozhodování, protože se cítí osamělý a opuštěný, bez smyslu života, bojí se utrpení a umírání, má strach, že je přítěží svým blízkým, kteří očekávají jeho rozhodnutí o smrti. Podmínka svobodného rozhodnutí v návrhu zákona je prakticky nesplnitelná. V zemích, kde je eutanázie legální, došlo k mnoha případům eutanázie vykonaných bez vysloveného souhlasu či přání nemocných. u pacientů, dostatečně neobeznámených se svými lidskými právy na žádost příbuzných a z rozhodnutí lékaře, který považoval život svého pacienta za nehodný toho, aby byl žit.
Tvrzení, že v českých nemocnicích k případům takzvané divoké eutanázie už dochází, je odborně nekorektní, zavádějící a jako argument pro legalizaci eutanázie neobstojí. Eutanázie je úmyslné a aktivní ukončení života pacienta na jeho vlastní žádost jinou osobou, tedy lékařem. Za eutanázii proto nelze považovat tlumení bolesti vysokými dávkami léků v terminálních fázích onemocnění, kdy možné uspíšení smrti je primárně nezamyšleným vedlejším důsledkem tohoto mnohdy vysoce žádoucího jednání. „Je zásadní rozdíl mezi podáním léků s cílem odstranit bolest a podáváním léků s úmyslem člověka zabít," řekla ministryně Džamila Stehlíková. Za eutanázii rovněž nemůže být považováno ukončení nebo odmítnutí zbytečné a zatěžující léčby z odhodlání a vůle pacienta, který je se skutečností neodvratného konce svého života obeznámen. Na odmítnutí těchto postupů má nemocný plné právo.
Stejně tak za eutanázii nelze považovat respektování odmítnutí určitého lékařského postupu, vyjádřeného v „dříve vysloveném přání" nevyléčitelně nemocného či umírajícího jedince, který už nebude schopen se vyjádřit. Toto ustanovení, které obsahuje návrh zákona o zdravotních službách, odborníci vítají jako průlomové a potřebné. Jedná se o možnost předem písemně vyslovit souhlas či nesouhlas s tím, které zdravotní služby a zákroky si člověk nepřeje, aby na něm byly prováděny, pro případ, kdy by se dostal do stavu, ve kterém už nebude schopen souhlas či nesouhlas vyslovit. Může se například jednat i o přání neresuscitovat a nepoužívat prostředky, které život neúnosně prodlužují, či přání odpojení od přístrojů, které nahrazují vitální funkce. Diskuse nad tímto návrhem je zcela legitimní, neboť přání neresuscitovat není totéž, co žádost o aktivním ukončení života a návrh zákona o zdravotních službách zakazuje respektovat přání pacienta, pokud nabádá k takovým postupům, jejichž výsledkem je bezprostřední a aktivní způsobení smrti. " V případě, kdy nebude k dispozici „dříve vyslovené přání" pacienta, nebude porušeno jeho právo na život" dodala Stehlíková.
Zanedbatelné nejsou ani dopady legalizace eutanázie na lékaře, který by měl jednat tak, jako kdyby život jeho pacienta již neměl hodnotu. Překročení určité hranice, v tomto případě principu nedotknutelnosti lidského života a možnosti jeho ukončení rukou lékaře, vždy vyvolává posun v mravních a zákonných postojích celé společnosti s nedozírnými dopady pro budoucí generace.
