Politika

Když prezident Ruské federace Vladimír Putin pronášel svůj proslov na Valném shromáždění OSN v New Yorku, začal botou. Nebyla to ta pověstná bota, kterou argumentoval v roce 1960 jeho předchůdce Nikita Chruščov, ale „bota“ v projevu, který prezident Putin údajně připravoval celý měsíc „úplně samostatně“. Začal faktickou chybou, jíž přesunul podepsání Charty Spojených národů v roce 1945 ze San Franciska do sovětské Jalty. Podle některých ruských politologů toto freudovské „přeřeknutí“ odhaluje tajné přání řečníka – Putin by jistě rád vrátil světový pořádek do dob jaltské konference, kdy hlavy vítězných mocností rozdělovaly svět. 

Další psychologický mechanismus – projekce – se projevil v té části projevu, kde ruský prezident obvinil USA z exportu barevných revolucí, rozpoutání válek na Ukrajině a v zemích Blízkého východu a postrašil nezávislé země světa osudem protektorátů řízených zvenku Spojenými státy. V mechanismu projekce vysvětlujeme chování jiných lidí pomocí vlastních podvědomých motivů. Ruský prezident dokonce zvedl oči od papíru, aby se pateticky zeptal Západu na krizi na Blízkém východě: "Uvědomujete si vůbec, co jste napáchali?" Vlastní podíl zodpovědnosti Putin nikdy nepřiznal. Přitom právě Sovětský Svaz, později Rusko masivně podporovaly Asadův režim, jehož teror je příčinou krvavé občanské války v Sýrií a exodu miliónů Syřanů z vlasti. 

Ruskému prezidentu Putinovi po ruské anexi Krymu nejvíce vadilo nikoliv to, že na Donbasu umírají tisíce lidí a běžní Rusové znovu pomalu nemají co jíst, ale to, že ho hlavy klíčových západních států přestali uznávat - brát mezi sebe jako sobě rovného, zajímat se o jeho názory a vykazovat mu patřičnou úctu a přátelství. Vladimír Putin je přesvědčen, že velká geopolitika stojí na osobních vztazích několika vyvolených a mocných a proto se cítil bojkotem Západu hluboce uražen a zneuznán jak mocensky, tak i lidsky. Dialogy v němčině s Angelou Merkelovou, noční telefonáty s Davidem Cameronem či klábosení s Barackem Obamou na téma osudů světa Putinovi nic nenahradí. Pro politika s primárním pocitem méněcennosti a touhou všem dokázat opak je nejtěžším trestem nikoliv to, že s ním někdo soupeří, ale to, že s ním někdo nemluví. Projev Vladimíra Putina v OSN byl plný výčitek a obvinění směrem ke Spojeným státům a snahou otočit Západ k sobě čelem. Po dobrém. Zatím. 

Vladimír Putin nikdy nepřiznává chyby, naopak, pod tlakem zvenčí přitvrzuje. Odmítá se přizpůsobovat Západu. Ctít mezinárodní úmluvy, suverenitu nezávislých států a hodnoty demokracie a lidských práv – to by byla ostudná slabost pro veliký národ, který podle názorů běžných Rusů vyhrál druhou světovou válku a zbavil lidstvo fašismu. Putinovská zahraniční politika je velikášská a iracionální, stačí si vzpomenout na prohlášení, že „pro Rusko má Krym obrovský civilizační a sakrální význam, stejně jako Chrámová hora v Jeruzalému pro vyznavače islámu a judaismu“. 

Cílem ruské zahraniční politiky je donutit Západ hrát podle ruských pravidel, brát Putina takového, jaký je, přijímat ho bez výhrad, dovolit mu činit v „oblasti ruského zájmu“ co chce, třeba beztrestně okupovat území cizího státu. „My jsme všichni různí, je nutné se k tomu chovat s úctou,“ vysvětloval Vladimir Putin v OSN. 

Problémem je, že od ruské invaze v Gruzii v roce 2008 nikdo neví, který stát bude další oblastí ruského zájmu. Zelení mužíčci se mohou objevit kdekoliv a kdykoliv. Ani Česko není mimo oblast ruského zájmu. Jak řekl Barack Obama v OSN, "máme přemýšlet o anexi a agresi v Donbasu. To se může stát kdekoliv a je to důvodem k sankcím." Jak ve svém projevu v OSN, tak během osobního setkání s Vladimírem Putinem, vyvíjel americký prezident dodatečný tlak na Rusko, aby Moskva plnila mezinárodní úmluvy a minské dohody. Barack Obama stále důsledně odděluje problematiku Ukrajiny a Sýrie jednu od druhé a tvrdí, že bez stažení vojsk z Donbasu sankce nebudou zrušeny. Podle Obamy však sankce neznamenají touhu USA vrátit se do dob studené války, jak tvrdí oficiální ruská propaganda. „Nechceme Rusko izolovat, ale spolupracovat se silným Ruskem,“ řekl Obama.

Na závěr svého vystoupení v OSN vytáhl ruský prezident z rukávu očekávané „syrské eso“ – nabídku zapojení Ruska do protiteroristické koalice v boji proti Islámskému státu. Toto gesto, opřené o rostoucí ruskou vojenskou přítomnost v Sýrii vypadá na první pohled velmi obětavě a ušlechtile, i když skutečným cílem je rozšířit ruský vliv na Blízkém východě, prodloužit agonii „legitimního“ diktátora Bašára Asada a vrátit Putina do klubu mocných tohoto světa. Přijmout tuto nabídku by znamenalo rehabilitovat Rusko a přijmout ho na společnou loď. Co by mohlo znamenat nepodat Putinovi ruku, pragmatický politik typu Baracka Obamy raději nikdy nevyslovuje nahlas. 

Před americkým prezidentem byla těžká volba. Nabídku spojenectví v boji proti zlu, byť zatím jen virtuálního, není snadné odmítnout bez ztráty tváře a politických bodů. Putin to dobře věděl a jedním tahem se dostal zpátky do velké geopolitické hry se Západem jako rovnoprávný partner. Učinil to za pět minut dvanáct, kdy se kvůli Krymu a podpoře donbaských separatistů Rusko ocitlo v mezinárodní izolaci, projekt Novoruska - ovládnutí většího území Ukrajiny - ztroskotal a ruská ekonomika začala klesat ke dnu pod tíhou sankcí. Dosáhnout osobního setkání s Barackem Obamou a vyrvat Západu druhou šanci na přežití ve velké světové politice bylo mistrným kouskem. 

Ruský prezident jako v boxu či v džudo neúnavně taktizuje a hledá slabá místa protivníka. Vycítil, že Západ aktuálně trápí válka v Sýrii, rozpínání Islámského státu a utečenecká krize v Evropě. Pokusil se přesunout těžiště světové pozornosti z ukrajinského válečného konfliktu do Sýrie, proměnit se z narušitele hranic a agresora ve spojence a „sjednotitele“, jak ho okamžitě po projevu v OSN označila ruská státní televize. V následujícím několikahodinovém televizním maratónu na téma "Vladimir Putin jako zachránce civilizovaného světa" však nepadla jediná otázka, co může vojenské angažmá Ruské federace v syrské občanské válce znamenat pro samotné Rusko. Dobrý taktik Putin je špatným stratégem. Řada expertů varuje, že se Sýrie může stát pro Rusko druhým Afghánistánem.

Nová tak zvaná „protihitlerovská“ platforma má podle Putina sjednotit v boji proti Islámskému státu co nejvíce zemí, jednak koalici vedenou USA a podporovanou Saúdskou Arábii a dalšími sunnitskými státy a pak nově vznikající uskupení pod egidou Ruska s podporou vlády v Damašku a převážně šíitského Íránu a Iráku. 

„Proč koalice je protihitlerovská?“ ptali se novináři po setkání Putina s Obamou. „Protože Islámský stát je jako nacisté,“ vysvětluje Vladimír Putin. Zároveň dává pokyn ruskému propagandistickému stroji, že se centra světového fašismu oficiálně přesouvají z Washingtonu a Kyjeva do oblasti, kde vládne Islámský stát. Barack Obama se přes noc proměnil z největšího rivala a politického oponenta ve spojence ruského prezidenta. Ostatně ke zmírnění protiamerické propagandy v Rusku začalo docházet dříve.

Bojuje Putin proti Islámskému státu jen na oko? Spolupracuje Obama s Ruskem jen virtuálně? 

Po setkání s Obamou zářil ruský prezident spokojeností. S euforickým úsměvem předstoupil před novináře. Úkol byl splněn, přišla rehabilitace, alespoň symbolická. Od anexe Krymu na jaře 2014 to bylo jeho první dvoustranné pracovní jednání s prezidentem Spojených států. Putin vyslal signál celému světu, že při jednáních o budoucnosti Sýrie byly prolomeny ledy mezi Ruskem a USA. Státnici se zatím domluvili pouze na spolupráci vojenských složek, aby nedocházelo ke vzájemným vojenským střetům. 

Hlubší spolupráce zatím není možná, protože ponechání Putinova chráněnce Bašára Asada u moci a návrat k situaci před válkou jsou pro Obamu nepřijatelné. Bašár Asad je podle něj diktátor, který zabil desítky tisíc svých spoluobčanů. Obama vidí jedinou možnost – budovat nový syrský stát od základů, bez Asada. Pokud Bašár Asad bude u moci, neutichne odpor Syřanů, válka v Sýrii neskončí a uprchlíci budou dál proudit do Evropy. 

Hodnoty a tužby českého prezidenta Miloše Zemana se nepotkávají se západími hodnotami stejně jako té putinovské. Naopak, shoda myšlenkových pochodů obou prezidentů je zarážející. V den „D“, kdy na půdě OSN promlouvali prezidenti USA, Číny a Ruska, byl sice Miloš Zeman u sochy Svobody, ochutnal dort, vykouřil cigaretu s krajankou a stylové oslavil své jednasedmdesáté narozeniny v ruské restauraci, ale přátelskou nápovědu, jak vrátit Ameriku k jednacímu stolu s Ruskem, však poskytl Putinovi právě on. Stalo se to před měsícem na osobním setkání obou státníků v Pekingu během velkolepých oslav čínského vítězství ve druhé světové válce nad Japonskem. Aniž by na to měla česká hlava státu politický mandát, navrhla ruskému prezidentovi, aby se zapojil do mezinárodního boje proti Islámskému státu. Prezident Putin ani přítomný ruský ministr zahraničí Lavrov na tento Zemanův návrh pronesený před televizními kamerami tehdy nic neřekli, ani nemrkli okem. Není divu. Nevíme, jestli Miloš Zeman v tu chvíli věděl, že Rusko už tajně posílá do Sýrie vojenské posily, včetně pozemních jednotek. Podstatné není jen načasování, ale i neuvěřitelná názorová shoda obou prezidentů – už se víckrát stalo, že český prezident nahlas vyslovuje odvážné návrhy pro Rusko, o kterých si Vladimir Vladimirovič nechává zatím jen zdát – například, finlandizace Ukrajiny či vstup Ruska do Evropské Unie.

Nyní se český prezident znovu vítězoslavně setkává s Putinem v New Yorku. Na Valném shromáždění OSN vyjadřuje podporu nové protiteroristické koalice s Ruském, která bude likvidovat výcvikové tánory Islámského státu a zachraňovat Evropu před záplavou syrských uprchlíků. Posílá vzkaz českým novinářům a pražské kavárně - inu, došlo na moje slova... 

Podle jedné z kuloárních informací prolobovala Obamovo setkání s Putinem německá kancléřka Angela Merkelová. Americký prezident byl podle ní vůči Rusku „příliš tvrdý“. Naopak, řada konzervativních politiků považují toto setkání za projev slabosti amerického prezidenta a ustupování agresorovi. Baracka Obamu za jeho setkání s ruským prezidentem odsoudil republikánský senátor John McCain. Podle něj to hraje do karet Rusku, podkopává americkou politiku a legitimizuje Putinovo destabilizační konání.

Rozhodnutí Baracka Obamy setkat se s Vladimirem Putinem bylo těžké, ale jediné možné. Schůzkou s ruským prezidentem potvrdil svá slova o hledání kompromisů a politických řešení. Uchránil se před kritikou části světové veřejnosti, že odmítl podanou ruku ruského prezidenta. Ve svém projevu v OSN Barack Obama vysvětlil, že spolupráce s Ruskem je především "skutečnou diplomacií." Zároveň upozornil, že nadále udělá vše, aby Ukrajina mohla svobodně rozhodovat o své budoucnosti a kontrolovat své území. Znovu poslal vzkaz, že druhý Mnichov na Ukrajině není možný, protože západní svět nestojí na rozdíl od Putinova Ruska na hrubé síle a autoritářském vládnutí, ale na hodnotách lidských práv a fungujících demokratických institucích.