Politika

Záminkou k vypuknutí první světové války byl atentát v Sarajevu. Bojovalo se o vliv na Balkáně. Dnes se bojuje o vliv na Blízkém východě. Turecké letectvo sestřelilo na hranici se Sýrií ruský letoun Su-24. Může to odstartovat horkou fázi? Visí válka ve vzduchu?

Zatím mezi Ruskem a Tureckem zuří mediální válka. Ankara tvrdí, že ruský bitevník narušil turecký vzdušný prostor, a to navzdory varování. Moskva popřela obvinění, a obvinila Ankaru z napomáhání terorismu. Kolotoč vzájemných obvinění a urážek mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem a jeho tureckým protějškem Recepem Tayyipem Erdoganem se stále roztáčí. 

V ruských médiích koluje konspirační teorie, podle které sestřelení ruského letounu byla plánovaná akce a mělo sloužit jako „výstraha“ Rusku. O „povolení“ zaútočit požádal podle ruských médií prý turecký prezident Erdogan amerického prezidenta Obamu a ten akci údajně schválil. S ohledem na to, že Rusko porušovalo vzdušný prostor mnoha států opakovaně a nereagovalo na diplomatická varování, cesta sestřelení letadla-narušitele měla být zvolena vědomě jako strategie, jak klepnout Rusko přes prsty. Navíc Rusko podporuje režim Bašára Asada, kterého se Turecko a USA pokouší odstranit. 

Podle většiny Rusů tahá za Erdoganovy nitky Bílý dům. Postoj k Americe jako k „ose zla“ má v Rusku hluboké kořeny ještě z dob studené války a nyní pomáhá živit protiturecké nálady. Turecké velvyslanectví v Moskvě se stalo terčem útoku kameny, vejci, rajčaty a barvou. Obyvatelům se nedoporučuje cestovat do znepřáteleného státu. Kreml odmítl nabídku tureckého premiéra poskytnout veškeré informace o sestřelení ruského letadla a společně projednat tuto tragickou událost. Nechce žádné vysvětlování, požaduje pokání a omluvu. Turecký prezident Erdogan prohlásil, že se neomluví a za několik dnů varoval Rusko, aby si nehrálo s ohněm. 

Souboj dvou tvrdých autoritářských vůdců – Vladimira Vladimiroviče Putina a Recepa Tayyipa Erdogana – nabírá na obrátkách. Není tajemstvím, že oba státy – Rusko a Turecko – mají imperiální ambice a soutěží o upevnění své pozice na Blízkém východě. Hrátky na to, kdo je „tvrdší chlap“ eskalovaly několik dnů, oběma lídrům doslova vřela krev v žilách. Média jen přilévala olej do ohně. Ten, kdo ustoupí jako první, vždy v takto vyhroceném střetu vypadá jako ten, kdo prohrál.

Zpátečku jako první zařadil Erdogan, protože musí své kroky slaďovat s NATO, kdežto Putin svá rozhodnutí nemusí konzultovat s nikým. Turecký prezident navrhl svému ruskému protějšku setkání v Paříží v průběhu klimatického summitu a dokonce vyjádřil lítost v souvislosti se sestřelením ruského bitevníku. Putin se rozhodl vychutnat Erdoganovo ponížení a vavříny „toho nejtvrdšího“, nebral Erdoganovi telefon a místo odpovědi nechával svého tiskového mluvčího pokračovat v urážkách Turecka. Nabídnuté setkání Vladimir Putin pohrdavě odmítl přes média. 

Zdá se, že Putinovi záleží víc na mediálním obrazu hrdého a neporazitelného vůdce a na posílení vlastní prestiže, než na osudu své země a na skutečném řešení syrského konfliktu. Zahraniční politiku Putin vnímá jako osobní vztahy vůdců nejsilnějších mocností. Světem podle něj vládnou tajné osobní dohody, sítě osobních vztahů a všemocné tajné služby. Zákony vztahů mezi „mocnými“ pak odvozuje od způsobů chování, kterým ho naučila, jak sám říká, „petrohradská ulice“. Před pár dny prohlásil, že ulice ho naučila pravidlu: „Pokud hrozí rvačka, udeř jako první!“ 

Podle zákonů ulice Putin anektoval Krym a rozpoutal válku na Donbasu, protože chtěl potrestat Ukrajinu za to, že mu vypověděla poslušnost a donutila k útěku chráněnce Kremlu prezidenta Janukovyče. Sestřelení ruského bitevníku tureckou armádou bylo „úderem do zad“ a znamenalo popření ruské nedotknutelnosti a výsad narušovat hranice jiných států. Racionální argumenty, například fakt, že ruský bombardér skutečně porušil pravidla mezinárodního letového provozu a reakce tureckého letectva byla standardní, nebo že Turecko a Rusko musí spolupracovat jak z ekonomických, tak z geopolitických důvodů, na Vladimíra Putina nefungují. 

Sestřelení ruského letadla Turky byla podle Putina zrada a proto musí následovat pomsta – a to osobně Erdoganovi, jak velí zákon ulice. Jak Moskva přinutí Turecko zaplatit za „úder do zad“ a kam až prezident Ruska požene svoji pomstu, to nikdo neví. Málokterý z analytiků má osobní chlapeckou zkušenost s petrohradskou ulicí, která neměla daleko do kriminálního podsvětí. Rafinovaná politologická schémata selhávají při analýze tak primitivního chápaní politiky jako džungle, kde vítězí nikoliv právo a dohody, ale ten, kdo první dává pěstí. S každým novým výbojem roste Putinovo velikášství, pocit beztrestnosti a neporazitelnosti. Roste také jeho vztahovačnost – rozšíření Evropské unie, odklon Ukrajiny od Ruska stejně jako sestřelení ruského letadla nad syrsko-tureckou hranicí Putin vnímá jako útok na ruské zájmy a dokáže nakazit masy nenávistí k „nepřátelům“ Ruska. Černý seznam těchto nepřátel za dobu Putinova vládnutí se utěšeně rozrůstá.

V Paříži si Vladimír Putin vychutnává ambivalentní pózu nevinné oběti, která slaví své morální vítězství a zároveň chystá strašlivou odvetu Turecku, čímž vysílá do světa signál, že křížit mu cestu je nebezpečné. Obvinil Turecko, že sestřelilo „bezbranný“ ruský bombardér ve snaze ochránit cesty pašování ropy z Islámského státu do tureckých přístavů, přičemž "ochrana Turkmenů byla jen záminkou". Podle Putina má Rusko důkazy, že z nalezišť kontrolovaných Islámským státem se vyvážejí "průmyslové objemy" ropy do Turecka. Erdogan kšeftování s Islámským státem okamžitě popřel. Prohlásil, že pokud se obvinění z obchodování Turecka s Islámským státem potvrdí, je připraven odstoupit. Zeptal se Putina (prostřednictvím novinářů), jestli ten je připraven rezignovat v případě, že se nepotvrdí jeho prohlášení. Žádnou odpověď pochopitelně nedostal. 

Rozbíhá se další kolo střetů, v němž se vzájemné zastrašování a vyhrůžky stávají nástrojem vnitropolitické propagandy. Turecká media obvinila Putina, že je to on, kdo obchoduje s ropou s Islámským státem, a dále vysvětlují čtenářům, že Rusko se musí omluvit za narušení tureckého vzdušného prostoru. Turecké noviny plní karikatury Ruska zobrazovaného jako hladový medvěd, který se vydal pro syrský med, Turecko je zase odvážný a chytrý vlk, který v případném souboji určitě zvítězí. Rusové ruší dovolené v Turecku a ruská vláda připravuje zákaz dovozu tureckých potravin, což povede ke krachu drobných zemědělců v Turecku a růstu cen potravin a další snížení životní úrovně v Rusku. Představa, že ruský člověk bude do nekonečna snášet bídu, je mýtus. Právě v těchto dnech v Rusku vrcholí protesty ruských řidičů dálkových kamionů proti zavedení mýtného. Stovky prázdných kamionů s nespokojenými řidiči táhnou na Moskvu a na Petrohrad. V cestě jim ale stojí obrněná vozidla. 

Putina však vnitropolitické otázky momentálně nezajímají. Včerejší outsider dnes blahosklonně přijímá projevy uznání od světových lídrů. Je zpátky na výsluní. Žije triumfem na summitu v Paříži, jedná s Obamou, Merkelovou a dalšími hlavami států. Média sledují jeho patetickou exhibici se stejným zájmem, jako výstupy státníků týkající se ochrany klimatu a budoucnosti planety. Po bilaterálních schůzkách ruský prezident prohlásil, že všichni mu naslouchali „s pochopením“ a souhlasili s tím, že Ankara neměla k sestřelení ruského letounu pádný důvod. 

S prezidentem USA Barackem Obamou se Vladimir Putin údajně shodl i na postupu politického urovnání krize v Sýrii. Bílý Dům však tvrdí opak. Putinovo geopolitické vítězství a návrat do klubu nejmocnějších tohoto světa je jen na oko, jen diplomatická hra Západu ve snaze předejít růstu napětí a riziku vojenského konfliktu. Podmínkou zrušení protiruských sankcí nadále zůstává plnění minských dohod. 

Proběhlá jednání Putin podává jako své vítězství nad Erdoganem. Cítí se jako jeden z vůdců mezinárodní koalice proti Islámskému státu a spolutvůrce světových dějin. Na první pohled se zdá, že si Rusko zase potvrdilo exkluzivní právo prosazovat vlastní expanzivní zahraniční politiku silou zbraní nejen na území svých sousedů, ale dokonce i ve vztahu ke státu, který je členem NATO. Ve skutečnosti se však nad Ruskem znovu spouští železná opona. Takhle opatrně se chovají vůči duševně chorým nikoliv z úcty, ale z opatrnosti, v očekávání, že ti, kteří se nechovají zcela racionálně, udělají osudovou chybu a padnou do vlastní léčky dřív, než napáchají velké škody. Dokonce i turecký prezident Erdogan příznačně řekl, že Ankara bude jednat s Ruskem "trpělivě, bez emocí," dříve, než učiní rozhodnutí o reakci na ekonomické sankce uvalené Ruskem. Trpělivost při jednání s Vladimírem Putinem je beze sporu na místě. Ukázala to německá kancléřka Angela Merkelová, která během pařížského klimatického summitu besedovala s ruským prezidentem nejdéle ze všech - a to půldruhé hodiny. Ještě jeden důkaz nezastupitelné role žen ve velké politice. Možná osudy světa závisí na tom, jak projev přátelství a obyčejná lidská vlídnost dokážou zklidnit bojovnou náladu zhrzeného ruského státníka. 

Nehledě na opatrné našlapování západních lídrů kolem Putina a na smířlivý postoj Turecka, které chce jednat s Ruskem „bez emocí“, není možné vyloučit nebezpečí eskalace vojenského konfliktu. Rusko, které po ukrajinském debaklu všechno vsadilo na syrské eso, aby vydobylo zpátky velmocenské postavení, nedopustí, aby mu někdo stal v cestě. Teď poprvé v dějinách narazilo na skutečný odpor členského státu NATO a ztrácí dřívější podporu jednoho významného spojence za druhým. Střet Putina s Erdoganem není soubojem dvou vůdců, ani není soubojem dvou velmocí – je to konflikt Ruska s celým světem. 

Když to pochopí běžní Rusové, když odezní kocovina po opojení dějinnou úlohou zachránců světa před terorismem a přijde čas platit účty, lidé obrátí svůj hněv nikoliv proti Západu, ale proti Kremlu. Je to jen otázka času, kdy oranžová revoluce (nebo palácový převrat) ukončí tuto šílenou jízdu pouličního rváče u ruského kormidla. Ostatně prezident Vladimír Putin dělá vše pro to, aby "Ruské jaro" přišlo co nejdříve.