Z diáře

Nedávné zahájení kampaně proti násilí na dětech znovu oživilo mediální debatu o místě tělesných trestů ve výchově. Ukázalo se, že ve společnosti stále funguje dvojí metr, kdy facka dospělému je minimálně přestupkem (může přijít i na sto tisíc!) a facka dítěti je skoro záslužným činem. V mediální debatě zazněli obavy, že odmítání tělesných trestů znamená naprosto liberální výchovu a tedy anarchii, jako kdyby k bití neexistovaly žádné alternativy. Opak je pravdou – efektivní a pozitivní rodičovství vede děti k disciplíně, samostatnosti, zodpovědnosti a vstřebávání morálních hodnot mnohem účinněji, než tělesné tresty. Kruté a systematické tělesné tresty nejsou výchovným prostředkem, ale projevem rodičovského selhání, které spolehlivě zadělává na celoživotní poruchy osobnosti u dítěte a vyžaduje pomoc odborníka. Ano, každé dítě potřebuje jak hranice, mantinely, omezení a vedení, tak pocit uznání, přijetí a podpory. Potřebuje pravidla také chápat, respektovat a ztotožňovat se s nimi – a bití nevede k tomu, abychom se s něčím ztotožnili, bití znamená strach. Vnitřní kázeň nestojí na přesilovce a na strachu, naopak na ochotě a vnitřním přesvědčení, že se chovám správně – a toto přesvědčení se opírá o důvěru a respekt k rodiči, jehož příklad dítě sleduje často celý život. Často se v dospělosti chová a mluví stejně jako jeho rodiče. Bití není dobrým příkladem řešení rodinných konfliktů. Nikdo nepopírá, že výchova dítěte je náročný proces a změna výchovných metod vyžaduje značně úsilí. Proto rodiče potřebují společenskou debatu, poradenské služby a někdy i pomoc odborníků.

Cílem není perzekuce, ale pomoc rodičům a prevence násilí na dětech

Nejzatvrzelejší zastánci tělesných trestů argumentují obavami, že se naše děti bez tělesných trestů promění v hulváty a třeba začnou nás, rodiče, bezdůvodně udávat, například z pomsty. Přenášejí tak na děti své vžité představy o rodinných a mezilidských vztazích, které jsou založeny na principu ovládání, na mocenské převaze podle principu „kdo z koho“. Tyto obavy jsou naprosto liché. Smyslem novely není perzekuce rodičů. Právo dítěte na výchovu bez násilí má být ukotveno v rodinném právu, nemá být součástí trestního práva. To znamená, že v zákoně nebude žádná sankce ani povinnost porušení zákona hlásit. Jak v Německu, tak ve Švédsku zákon má pouze deklaratorní charakter. Záměrem legislativní normy není rodiče kriminalizovat, ale zvýšit senzibilitu pro používání násilí při výchově a vytvořit tlak na změnu všeobecného vzorce výchovy směrem od násilí k modernějším a pozitivnějším výchovným metodám.

Rodičům se musí poskytnout dostupné a kvalifikované poradenství pro případy výchovných problémů a konfliktů v rodině, které se tak jako tak nevyřeší bitím. Doprovodná kampaň a veřejná debata by měly připoutat pozornost k paletě pozitivních výchovných metod bez násilí tak, aby nemuseli využívat tělesné tresty. V zemích, kde zákon platí, nikdo neeviduje pohlavky a plácnutí přes zadek. Perzekuovat rodiče kvůli banalitám není v zájmu dítěte, a ten zájem je na prvním místě.

Na místě je pak otázka, jestli má takovýto zákon smysl a nebude se jednat pouze o další „zaplevelení“ zákoníku. Zde lze čerpat ze zkušeností jiných. Studie jak ve Švédsku, tak v Německu ukázaly, že ačkoliv porušení zákona není trestáno, vedl zákon k snížení používání násilí na dětech. Například ve Švédsku byl zaznamenán menší počet dětí, které musely být v důsledku domácího násilí hospitalizovány, v Německu klesl počet dětí, které dostávají pravidelně výprask. Zároveň v těchto zemích rapidně klesl počet rodičů, kteří používají při výchově fyzické tresty. A přesně toho chceme dosáhnout i v České republice.

Proč potřebujeme jak kampaň, tak legislativní změnu?

Postoj odborné veřejnosti k legislativnímu návrhu byl nejednotný, avšak potřebu veřejné debaty a kampaně proti násilí na dětech uznali všichni. Na druhé straně nemá smysl vykládat veřejnosti, že násilí ve výchově není v pořádku a nabízet často náročnější na síly, na čas a nervy výchovné alternativy, pokud zákon to násilí ve výchově uznává za legitimní. Život a zákon mají být v souladu. Česká společnost postupně směřuje k upuštění od tělesných trestů, úprava legislativy by tomu přirozenému a žádoucímu procesu mohla výrazně napomoci – byť i časově předběhne skoro úplné vymýcení tělesných trestů. A hlavně pomůže rodičům – skrze zamyšlení nad tím, jak děti vychovávají, skrze debatu s jinými rodiči o výchově, skrze nabídku poradenství a servisu. Pokud rodič nezvládá výchovu – jak jinak lze pojmenovat situaci, kdy ani časté a kruté tělesné tresty nezajistí kázeň? - je na místě porada odborníka. Síť odborných poraden je pro tento cíl dostatečná.

Skutečná kázeň vyrůstá ze systematického a důsledného výchovného působení, vzájemného respektu, tolerance a lásky. Skutečná kázeň vychází zevnitř – z pochopení toho, jak se člověk má chovat. Tělesný trest neříká nic o tom, jak se máme chovat v složité situaci. Tělesný trest je názorným příkladem špatného chování, pokusu zvládnout konflikt násilím. Dítě se učí na základě toho, co rodiče dělají, nikoliv toho, co říkají. Tělesný trest je zkratka poučkou o tom, že násilí je legitimní součástí mezilidských vztahů – dokonce i mezi těmi nejbližšími.

K čemu povede kampaň a legislativní změna v praxi?

Tělesné tresty se předávají z generaci na generaci a jsou tak hluboce zakotvené v tradici, že bez výrazné celonárodní kampaně a bez změny zákona, která zakotví právo dítěte na výchovu bez násilí, nemůže dojít k výraznější změně veřejného mínění. Po novelizaci zákona by se nic nezměnilo ze dne na den, ale docházelo by k velmi pozvolné změně. Každý zákon vychovává a mění veřejné mínění. Mnoho rodičů se bez občasných tělesných trestů neobejde, ale počet takových rodičů začne ubývat.
Podle zkušeností z jiných zemí víme, že rok co roku bude narůstat procento rodičů, kteří se ve výchově obejdou bez tělesných trestů či budou je používat jen výjimečně. Ve Švédsku, kde byly zakázány tělesné tresty již v roce 1979, je využívá pouze 6 % mladých rodičů ve věku do 35 let.

Pro naprostou většinu rodin, včetně těch, kdo používají občasné mírné tělesné tresty jako plácnutí či pohlavek, nebude znamenat přijetí zákona vůbec nic, ale určitý vliv budou mít postupné změny veřejného mínění, debaty a komunikace v rodině na téma modernějších a pozitivnějších výchovných metod – pokud rodiče budou méně fyzicky trestat, bude to výsledek procesu uvnitř rodiny pod vlivem celospolečenské změny.

Na druhé straně poroste počet oznámených a odhalených případů týrání dětí, neboť poroste citlivost veřejnosti, sociálních pracovníků a profesionálů vůči násilí na dětech obecně. Snadněji se dosáhne na ty, kdo je vůči dětem obzvlášť krutý. Nyní odpovídá čtvrtina tělesných trestů definici týrání a uniká pozornosti odborníků. Je smutné, že většinou se jedná o nejmladší děti ve věku do 3-5 let. Podle odborných odhadů je v Česku až čtyřicet tisíc případů týrání dětí ročně. Přibližně padesát dětí ročně na následky týrání a špatného zacházení umírá. Přijetí zákona ve všech zemích znamenalo pokles případů týrání s následkem smrti. Naopak, je velmi obtížné ubránit děti před týráním v situaci, kdy násilí ve výchově je legální– toto naznačuje, že určité formy násilí vůči dětem jsou přijatelné. Hranice mezi přijatelným trestem a týráním je ve skutečnosti velmi tenká.

Změna zákona v zemích s podobnou legislativní úpravou neznamenalo a ani u nás nebude znamenat zvýšení počtů zásahů do rodiny či dokonce nějakých stíhání, povede pouze ke zvýšení počtů konzultací s odborníky. Součástí navrhovaných opatření je právě zajištění dostupnosti odborného poradenství pro rodiče a pro celou rodinu. Navštívit odborníka či poradce v oblasti výchovy není projevem slabosti, ale rodičovské zodpovědnosti.

Proč násilí do výchovy nepatří

Jako psychiatr mohu potvrdit výsledky desítek studií v různých evropských zemích, že násilí vy výchově vede k psychickým problémům, snížené sebedůvěře, zhoršeným vztahům mezi rodiči a dětmi, slabším zvnitřněním, osvojením si morálních standardů, výraznější agresivitou dětí včetně šikanování, zvýšením rizikem antisociálního a násilnického chování. Pachateli násilných trestných činů byli daleko častěji surově trestáni v dětství v porovnání s běžnou populací.
Důsledky násilnického zacházení v dětství přetrvávají i v dospělosti – jedná se především o psychické problémy a sklony k antisociálnímu chování. Čím v ranějším věku bylo používáno násilí a čím bylo výraznější, tím větší sklony má jedinec považovat fyzické násilí za „normální“ součást života a řešení konfliktů. Násilí se lze podobným způsobem „naučit“.

Nevíme, jak dlouho ještě potrvá, než se v Čechách a na Moravě zdomácní povědomí o tom, že děti mají stejná lidská práva jako dospělí, že bít lidi je špatně dokonce i tehdy, když tímto člověkem je „všeho všude“ dítě. Že existují lepší a efektivnější metody jak vychovávat děti bez krutých tělesných trestů, které se velmi často stávají příčinou násilnického chování dítěte v dospělosti. To, že stále větší procento rodičů, zejména rodičů mladých a městských, preferují výchovu bez násilí, ukazují veškeré statistické trendy. Aby se tento proces urychlil a aby se účinněji předcházelo krutému týrání dětí, někdy i s následkem smrti, bylo navrženo zakotvit právo dítěte na výchovu bez násilí do rodinného práva.

Pokud někdo argumentuje, že zákaz tělesných trestů je zásahem do rodinného života, stejným zásahem je pak i ochrana žen před domácím násilím a nová instituce vykázání násilníka z bytu. Bití člověka porušuje základní lidské právo na lidskou důstojnost a fyzickou integritu. Děti jsou rovněž lidmi – ovšem menšími a obecně vzato zranitelnějšími než dospělé. V zákonech ovšem děti nejsou chráněné stejně jako dospělí. I ty nejmírnější fyzické tresty, pokud je použijeme vůči dospělému, budou kvalifikovány jako přestupek. My máme moderní a účinné zákony na ochranu před domácímu násilí, ale na ty nejzranitelnější a nejmenší obyvatelé zákon si nepamatuje. Civilizována společnost by měla tento stav napravit. Nezapomínejme na staré pravidlo – nečiň jinému to, co nechceš aby jiní činili tobě.

Džamila Stehlíková