Současná úroveň medicíny nabízí v poskytování lékařské, psychologické a sociální péče dostatečné prostředky, které důstojný závěr života pacientům umožní. Drtivá většina odborníků a zkušených lékařů se shoduje, že pacient, jehož bolest je dostatečně tlumena a který se necítí být svému okolí na obtíž, o eutanazii nepožádá. Ucelená paliativní, bolest mírnící péče je zaměřena na úlevu od fyzického, psychického a duchovního utrpení a měla by být poskytována v prostředí hospiců, ale také v domácím prostředí. Od začátku tohoto roku je paliativní péče poskytovaná pacientům v terminálním (posledním) stadiu v hospicech i v domácím prostředí hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Forma úhrady nezbytné péče o smrtelně nemocné a umírající je běžně rozšířena v západní Evropě a rodinám dává mnohem více možností postarat se o své blízké v šetrnějším prostředí domova.
Hlavním nebezpečím návrhu zákona o legalizaci eutanazie, pokud by byl přijat, je jeho zneužitelnost. Návrh zákona počítá s naprosto autonomním jedincem, který je schopen dobrovolného rozhodování s jasnými cíli a záměry. Těžce nemocný a umírající však často ztrácí autonomii při svém rozhodování, cítí se osamělý a opuštěný, bojí se utrpení a umírání, má strach, že je na obtíž svému okolí, které očekává jeho rozhodnutí o smrti. Žádost pacienta o eutanazii může být důsledkem těchto úvah a pocitů, například že je sobecké chtít žít dál a zatěžovat blízké. Za těchto okolností nemůže být ani řeči o autonomním a svobodném rozhodnutí. Zkušenosti z Nizozemska, kde je eutanazie legalizována, svědčí o značném počtu případů jejího zneužití.
Tvrzení, že v českých nemocnicích k případům takzvané divoké eutanazie už dochází, je nepodložené a jako argument pro legalizaci eutanazie neobstojí. Eutanazie je aktivní čin promyšleného ukončení života pacienta někým jiným, čili lékařem, kterého o to pacient požádal. Za eutanazii proto nemohou být považována ukončení nebo odmítnutí zbytečné a zatěžující léčby z odhodlání a vůle pacienta, který je se skutečností neodvratného konce svého života obeznámen. Na odmítnutí těchto postupů má nemocný plné právo. Za eutanazii rovněž nelze považovat rozhodnutí neprodlužovat utrpení nemocného s nevyléčitelnou chorobou či tlumit bolesti vysokými dávkami léků, byť i s vědomím možného zkrácení života. Je zásadní rozdíl mezi aplikací léků s cílem potlačit fyzické a duševní utrpení a podáváním léků s úmyslem člověka zabít.
Lidský život je nedotknutelný Zanedbatelné nejsou ani dopady na lékaře, který by měl jednat tak, jako kdyby život jeho pacienta již neměl hodnotu a pacient sám jako by nebyl hoden života (lékařka Marta Munzarová připomíná německý termín z dob nacismu - lebensunwertes Leben), o porušení Hippokratovy přísahy nemluvě („Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu."). Osobně si nedovedu představit život lékaře či život kteréhokoliv obyvatele naší země bez neotřesitelné důvěry v princip nedotknutelnosti a absolutní ceny lidského života. Opravdu tento princip překročíme?
Umírající a těžce nemocní potřebují kvalitní a dostupnou paliativní a hospicovou péči, nikoliv legalizaci eutanazie, která je popíráním smyslu lékařského poslání
O autorovi| , ministryně pro lidská práva a menšiny
