Rozhovory

Doc. RNDr. Karel Vereš se přimlouvá za legalizaci eutanazie poukazem na nedostatečnou kvalitu života těžce nemocných hospitalizovaných v našich zdravotnických zařízeních. Je-li nemocný přikurtovaný nebo pokálený, vyřešíme jeho situaci, jestliže mu nabídneme k podpisu formulář obsahující prohlášení, že svobodně a dobrovolně žádá o ukončení života?
Za čtyřicet let kontaktu s nemocnými jsem se lecčemus naučil. Slova „nechci žít" zpravidla znamenají: nechci žít opuštěný, zanedbaný a opomíjený. Mohu zodpovědně potvrdit, že když se nám podařilo k pacientovi přivést jeho děti a zajistit kvalitní ošetřovatelskou péči, bylo po problémech a nemocný se již o odchodu ze života nezmiňoval.
Karlu Verešovi v článku ministryně Džamily Stehlíkové chyběla statistická data z Nizozemska. Připomeňme si výsledky oficiálního šetření. V roce 1982 byly v Nizozemsku rozhodnutím vlády stanoveny podmínky, za kterých se eutanazie stává beztrestnou. A v roce 1991 bylo publikováno zjištění komise vedené prof. Remmelinkem, kterou ustavila holandská vláda. Zjistilo se, že během jednoho roku se v zemi uskutečnila eutanazie zhruba ve 2300 případech. Přitom přibližně u 1000 osob (1,8 procenta všech úmrtí) byl život nemocných ukončen bez jejich výslovného a opakovaně projeveného přání, tedy v rozporu se stanovenými směrnicemi. V souvislosti s beztrestností eutanazie se tedy o „kluzkém svahu" nehovoří nadarmo.
Nejčastějším důvodem souhlasu s legalizací eutanazie je neznalost pojmů. Ukončení příliš zatěžující a neúčinné léčby („odpojení od přístrojů", o němž se zmiňuje K. Vereš), není eutanazií. Rozhodující je vždy úmysl: nejde o eutanazii, není-li cílem jednání ukončit život nemocného. Termín „pasivní eutanazie" patří historii a smyslem jeho používání v současnosti je mnohdy snaha vyvolávat mylné představy.