V politické oblasti se tento fakt ztělesnil do procesu decentralizace, který byl urychlen přijetím takzvané federální ústavy a změnou administrativního uspořádání. Některé plány se zkrátka podařilo naplnit. Pomalé změny (dnes na ně vzpomínáme jako na „čistky") na místech nomenklatury způsobily, že na mnoha místech v regionech dlouho zůstávali představitelé moci ze sklonku šedesátých let. Komunisté již neměli tu sílu sáhnout k teroru či politickým vraždám.
Občanský život se sice vrátil do hospod a na hony či do okolí českých rybníků, ale svoboda slova a myšlení v těchto místech nebyla v podstatě přerušena. Tajné služby v Československu zdaleka nenaplnily plánované stavy konfidentů, jak dnes potvrzují archivní prameny.
Hůře dopadli nositelé ekonomických reforem, které v zemi probíhaly jako reakce na stagnaci hospodářství z přelomu padesátých a šedesátých let. Většina z nich skončila v nucené emigraci, mnozí potom v subalterních pozicích v podnicích. Prvky decentralizace plánované ekonomiky ale přesto zůstaly jedněmi z reliktů doby předsrpnové.
Kulturní a společenský život, alternativní proudy byly nejen hmatatelnou vzpomínkou na živý kvas kultury v letech před rokem 1968, ale i inspirací pro lidskoprávní hnutí proti politické totalitě. I když byla autentická kultura začátkem sedmdesátých let v Československu oficiálně potlačena, ve skutečnosti přežívala na každé zábavě, stranické a svazácké nevyjímaje. Pod lampou je největší tma.
Iluze socialismu s lidskou tváří byla podmínkou pro to, aby se v tomto socialismu stalo za to žít. Pražské jaro přineslo sebou víru ve slučitelnosti humanistických ideálů, lidské důstojnosti s komunistickou ideologií. Sovětské tanky v ulicích Prahy tuto vírů pohřbily a staly se symbolem nereformovatelnosti a totalitní, nelidské podstaty komunismu. Tato bolestná deziluze stejně jako odkaz pražského jara navždy změnily směřování společnosti a připravily nástup demokracie v roce 1989.
