Když se mě někdy ptají, jak se změnil můj život po pádu komunistického režimu, odpovídám jednou větou: Přestala jsem se bát být sama sebou a odlišovat od ostatních – ať už ve svých politických názorech či ve způsobu života a výchovy dětí.
Komunistický režim byl totalitou právě proto, že usiloval o totální zglajšaltování životních způsobů jednotlivců a celých rodinných buněk, a to ve všech sférách života, včetně ložnic a mateřských školek. Socialistická monokultura – homo socialisticus – se s neuvěřitelnou rychlostí šířila z širých ruských stepí do evropských měst. Ten, kdo se odlišoval – a to nejen světonázorem, ale třeba „jen“ sexuální orientací a nezapadal do předkresleného vzoru, byl považován za nespolehlivého, nebezpečného anebo i „nenormálního“ – proto za totality se psychiatrické léčebny v Rusku plnily „nepohodlnými“ disidenty a věznice – gayi, neboť homosexualita byla trestním činem.
Po pádu totality se debaty o alternativních způsobech života staly první školou tolerance, rovnoprávnosti a respektu k jinakosti. K atmosféře rodícího se uvědomění plurality a svobody patřily i debaty o homosexualitě a registrovaném partnerství – například nezapomenutelný Kotel s Michaelou Jílkovou a Jiřím Hromadou. Právě proto se stalo uznání práva gayů a leseb na registrované partnerství výsostně politickým tématem. Kýženým výsledkem tohoto společenského pohybu bylo potvrzení základní demokratické premisy – demokratický stát není válcovým strojem na rozmanitost hodnotových orientací a životních způsobů, ale prostředek, umožňující rozdílným komunitám a skupinám koexistovat v souladu, mít stejná práva a povinnosti, dosahovat společných rozhodnutí. Jestli to platí pro gaye a lesby, mělo by to platit i pro ostatní menšiny – národnostní, náboženské, věkové, zdravotně postižené – a také pro ženy. Česku se vyhnula hlavní vlna feminismu (možná právě proto máme tak málo poslankyň a ministryň), ale v toleranci sexuálních menšin patříme k evropské špičce.
Svědčí o tom i nová úroveň debaty o homosexualitě a registrovaném partnerství, která se sice týká jedné jediné protiústavní věty v zákoně o registrovaném partnerství, ale ve skutečnosti prolamuje další tabu spojené se zákazem odlišnosti a otevřeně nastoluje otázku gay a lesbického rodičovství. Poprvé zástupci gay a lesbické komunity se veřejně přihlásili ke svým rodičovským právům a to především v zájmu dětí, které stejnopohlavní páry již vychovávají. Nejčastěji k výchově dítěte stejnopohlavním párem dochází v situaci, kdy si jeden z rodičů potomka přivedl z původního heterosexuálního svazku. Roste počet stejnopohlavních dvojic, zejména lesbických, kde po předcházejícím společném rozhodnutí jedna s partnerek přivádí na svět dítě, které je od narození vnímáno jako společné. Není zanedbatelný ani počet dětí, vyrůstajících v domácnostech s dvěma muži.
Již za současného právního stavu lesby a gayové mohou děti vychovávat a individuálně osvojovat, a to i pokud žijí ve vztahu s (ne-registrovanými) partnery stejného pohlaví. Pouze a jen formalizace jejich vztahu vstoupením do registrovaného partnerství jim nově klade překážku (paradoxně přesto, že uzavřením svazku vytvářejí o to stabilnější prostředí). Tuto absurdní situaci, kdy jako jednotlivec dítě může osvojit každý bez ohledu na sexuální orientaci, ale jako registrovaný partner už nikoliv, chce napravit novela zákona o registrovaném partnerství, kterou připravil tým ministra pro lidská práva Michaela Kocába. Nejde o umožnění adopce stejnopohlavním párem, ale pouze jednotlivcem. Ale vzhledem k tomu, že tento jednotlivec žije v registrovaném partnerství, tento návrh rozpoutal širší celospolečenskou debatu nejen o individuálním osvojení registrovanými partnery, ale o gay a lesbickém rodičovství vůbec. Jedná se o principiální otázku a možnost vychovávat dítě dvojící osob stejného pohlaví se tak stává vyjádřením plnohodnotnosti jejich lidství.
Debaty, týkající se rodinného života, jsou vždy doprovázeny emocemi – mě se vždy vybaví pohoršení mnoha rodičů nad tím, že by neměli tělesně trestat vlastní děti. Emoce, které od počátku doprovází diskusi o gay a lesbickém rodičovství, jsou daleko bouřlivější, a to nehledě na to, že výchova a vývoj dítěte ve stejnopohlavních dvojících podle longitudinálních studií tím netrpí. (Naopak existuje bezpočet výzkumu dokazujících, že dítě je poškozováno, pokud vyrůstá v ústavu). Zájmem dítěte je především láska, bezpečí a stabilita, které zajišťuje milující rodičovská osoba či osoby, jejichž sexuální orientace nemá význam pro jeho šťastné dětství, zdárný rozvoj a zrání. Toto prostředí ústavní výchova zajistit nemůže.
Myslím si, že je pouze otázkou času, kdy Česká republika přijme stejnopohlavní rodičovství jako vítaný alternativní model rodinné výchovy, který je pro dítě nesrovnatelně hodnotnější, než výchova ústavní v době, kdy je v dětských domovech tolik dětí, marně čekajících na osvojení. Pro tyto děti je však zásadní otázkou, jestli veřejná debata bude trvat pět, deset nebo dvacet let.
Obtížnost této debaty spočívá v tom, že ve hře jsou nejen odborné a psychologické postoje a argumenty, ale i naše předsudky, obavy a tabu. Začnu ale u argumentů, proč bychom měli gay a lesbické rodiče podporovat. Především proto, že již teď vychovávají děti a zrovnoprávnění jejich postavení je jednoznačně v zájmu dítěte. Nejen angloamerické, ale i první tuzemské výzkumy a studie nezjistily žádné rozdíly ve vývojových dopadech mezi dětmi, které vychovali gay a lesbické rodiče a dětmi, jež vychovaly heterosexuální rodiče. Daleko větší vliv na rozvoj dítěte mají jiné faktory, například vzdělání a věk rodičů, sociální a finanční situace či etnická a náboženská příslušnost. Rozmanité je i složení dnešních rodin: někde jsou dva rodiče, někde je pouze jeden rodič, jinde prarodiče či jiní příbuzní, kteří děti vychovávají, součástí rodinného celku jsou často i jiní partneři a „nevlastní“ rodiče. V moderní pluralitní společnosti nefunguje jen jeden, „správný“ model rodiny, ale mnoho modelů rodin, kde vyrůstají děti a plnohodnotně se zapojují do společnosti. V současné době je stále více svobodných a nezávislých žen, které hrdě vychovávají své dítě bez mužského partnera a není v tom žádný problém. Důležité není složení rodiny, ale její funkčnost: cílem je především uspokojit emocionální a materiální potřeby dítěte. To přímo nesouvisí s pohlavím a sexuální orientací.
Proti gay a lesbickému rodičovství se nestaví jen lidé s homofobními postoji. Ten, kdo podporuje registrované partnerství může být „proti“ umožnění adopcí, byť i individuálních, registrovaným partnerům. Vysvětlení je jednoduché. Na gay a lesbické rodiny nejsme ještě zvyklí, většina z nás žádnou takovou rodinu ani nezná a proto je někdo může vnímat jako něco „nepřirozeného“. Není náhodou, že největší odpor vůči stejnopohlavnímu rodičovství kladou lidovci s varováním před „prolomením přirozeného řádu“. Tito politici zastávají universalistický světonázor, který připouští jen jednu-jedinou tradiční pravdu, jeden-jediný nejlepší pro všechny etický a životní ideál, jeden-jediný model rodiny – ovšem na úkor všech jiných již existujících a fungujících modelů koexistujících v moderní pluralitní společnosti. Nepodceňujme schopnost univerzálního světonázoru podmaňovat většinu a marginalizovat menšiny; odklon od jediné pravdy se pak chápe jako „nenormálnost“ či „zvrácenost“; bývaly časy, kdy se za odpišnost platilo životem.
Tito politici zapomínají na to, že umění společného života nespočívá v prosazení svého vlastního názoru na dobro na úkor jiných názorů; proto je cílem politika vytvoření takových podmínek ve společnosti, kdy bude možné sjednat kompromisy mezi konkurenčními světonázory a životními způsoby.
Z argumentů o „nepřirozenosti“, „zvrácenosti“ a „hříchu“ není vůbec jasno, jak chránit práva stovek dětí, které už stejnopohlavní páry vychovávají. Sourozence, tety a strýcové dalších tisíc a tisíc děti jsou otevření gayové a lesby, podílejí se na jejich výchově, jsou součástí jejich rodinného prostředí. Žádný negativní vliv na jejich vývoj prokázán nebyl. Naopak tisíce děti v dětských domovech nemají žádnou šanci vyrůstat v rodinném prostředí. Tuto situaci musíme považovat za zvracenou a nepřirozenou, neboť více než polovina lidí, kteří vyrůstali v ústavech, je předurčena k negativním životním zkušenostem, včetně pobytu ve vezení. Zakazovat výchovu v stabilním, bezpečném a milujícím rodinném prostředí jenom kvůli tomu, že je tvořeno lidmi stejného pohlaví je přežitkem, který má sice tuhý kořínek, ale dnešní realita gay a lesbických dvojic, dobře vychovávajících děti, ho překonává.
Žádné společnosti se nevyhnou konflikty alternativních hodnot, svobod a práv různorodých komunit a skupin. Tyto konflikty lze řešit nikoliv zákazy a represemi, ale cestou otevřené veřejné debaty a dosahování společných rozhodnutí v rámci institucí a zákonů, respektujících pluralitu životních způsobů. Zájem dítěte ale vždy má zůstat na prvním místě.
