Paměti Krušnohoří

 Chomutov – Všichni její bratři byli za války povoláni do jednotek wehrmachtu. Dostali rozkaz a bojovali proti lidem, se kterými se dřív přátelili. Odmítnout nemohli. Někdo z nich padl, jiný byl po válce odsunut z pohraničí do Německa. Ona tu ale zůstala. Marie Říhová měla českého manžela a ideologie, které cloumaly dějinami, ji nezajímaly.

   Snesla nadávky a urážky přijíždějících českých válečných vítězů, ale raději mluvila i se sestrou česky. Vychovala děti a teď je poslední obyvatelkou Kotliny u Měděnce v Krušných horách na Chomutovsku, osady dříve známé jako Köstelwald, ze které dnes stojí jen její domek a torzo místního kostela.

Vzniká databáze příběhů

   Právě podobné osudy mapují chomutovští nadšenci ze sdružení Relikty a Kuprospěchu. Chtějí vytvořit rozsáhlou databázi autentických vzpomínek a zážitků takzvaných českých Němců, kteří ještě stále žijí po obou stranách Krušných hor.

   „Jsou to dnes sedmdesátníci i osmdesátníci, lidé, kteří skutečně mohou říct, že tady v horách mají své kořeny. Žili tu před válkou, během ní i dnes. Jsou to etničtí Němci, ale jejich okolí o tom dnes už třeba ani neví. Zajímají nás jejich autentické osudy a životy, které jsou jedinečným svědectvím o tom, jak se proměňoval život v Krušných horách,“ líčí Džamila Stehlíková ze sdružení Relikty, která je jednou z organizátorek unikátního projektu Paměti Krušnohoří.

   Databáze vzniká už téměř rok. Dostat se k pamětníkům nebylo zpočátku vůbec lehké. Lidé ze sdružení to zkoušeli dopisy či telefony. Nakonec ale zvolili cestu osobních setkání. Objíždějí různé srazy rodáků. Pak začala fungovat i doporučení těch, jejichž paměti již zaznamenali.

   „Nejde nám o nějaké politické sdělení nebo historickou analýzu. Zcela syrové rozhovory s těmito lidmi přináší samy o sobě dost silné příběhy, které mluví o tom, jak se po válce trhaly rodiny, jak se naopak v klidu žilo před ní, i to, jak mizely některé vesničky a městečka, lidé se stěhovali a měnili. Důležité je poznat jejich pocity, jejich vnímání toho, co se tu v uplynulém století odehrálo,“ upozornila Stehlíková.

Místo kostela je skládka

   Jednou z těch, které se v dokumentu objeví, je i Hedvika Hurníková. Teď žije v Chomutově. Podle její řeči ani jména by ji na Němku tipoval málokdo. Narodila se přitom  v Hoře Svátého Šebestiána, vesnici, v níž je dnes hraniční přechod do Německa. Když sem s mladými lidmi z Reliktů a Kuprospěchu přijela vzpomínat na své dětství, málem se rozplakala. „Tady jsem se narodila…“ ukazovala na pole, kde kdysi stával dům, „…a tady chodila do kostela,“ mávala rukou do prázdna. Její kostel totiž v šedesátých letech zbourali. Stejně jako ten ve vedlejší osadě Nová Ves. Místo něj je jen černá skládka.

   „Většina z námi oslovených se pomalu rozmluvila. Nesoudí dobu. Jen líčí to, jak ji prožili a jak si ji pamatují. Je důležité poznat zkušenost lidí, kteří do míst, kde dnes žijeme, od nepaměti. Pomůže nám to uvědomit si i naše kořeny,“ míní Stehlíková.

   Dokumenty o českých Němcích z hor budou vznikat ještě nejméně rok. V digitální formě pak budou k dispozici veřejnosti v chomutovském muzeu.