Čerstvá zpráva Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (IMCO) Evropského parlamentu k ochraně spotřebitelů, zejména dětí a mladistvých, v souvislosti s užíváním videoher potěšila mnoho milovníků virtuálního světa her. Vyzdvihla totiž nejen rizika, ale i dobrý vliv některých videoher na rozvoj dětského myšlení, základních dovedností a znalostí upotřebitelných v reálném životě, poukázala na to, že hry nejsou nebezpečné a jsou vhodné při výuce. Určitě dobrá zpráva pro Českou republiku, kde  je hrání počítačových her velmi rozšířené, zejména mezi chlapci – podle mezinárodního průzkumu dětského chování z roku 2006 nadpoloviční většina žáků 9. tříd hraje videohry ve všední dny alespoň dvě hodiny, i když dívky stejného věku hrály s takovou intenzitou méně často.

Hlavním výstupem zprávy pro Evropský parlament však nebyla paušální rehabilitace virtuálních her jako skvělého výchovného prostředku, nýbrž snaha sjednotit postup jednotlivých členských států v ochraně před riziky videoher pro děti a mladistvé.  Rodiče by měli vědět, že problémem zůstává přístup dětí školou povinných k videohrám, jejichž obsah či míra brutality nejsou vhodné pro jejich věk. Zatímco většina her je vhodná pro hráče každého věku, existuje jich mnoho pro větší děti a mladší náctileté. Řada videoher vůbec není určena pro nezletilé. Některé hry podněcují nebo učí hazardu, obsahují prvky násilí, odkazují na užívání drog či mohou jednoduše polekat či vyděsit malé děti.  Zvláštní pozornost by měla být věnována takovým online hrám, které se zaměřuji především na děti a mladistvé za účelem zisku.  Proto Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů EP vyzval členské státy EU, aby zvýšily ochranu dětí od pěti do dvanácti let a prostřednictvím jednotného evropského systému PEGI  zlepšily informovanost rodičů o obsahu a věkové vhodnosti konkrétních her.

Beze sporu, o tom, kolik hodin denně bude dítě trávit u počítače a zda li mu bude povoleno hrát určitou hru, vždy rozhoduje rodič, který se nemusí řídit oficiálně doporučenou věkovou hranicí. Každé dítě je jiné. Ideální by však bylo, kdyby si hru, kterou chce dítěti povolit či zakázat zkusil zahrát sám rodič. Sama jsem to zkusila a musím uznat, že některé hry nejen pobaví, ale mohou se stát komunikačním můstkem mezi rodičem a dítětem.

Daleko větším a takřka nekontrolovatelným rizikem nejsou hry samotné, ale hrání online prostřednictvím internetu. Rodiče by měli s dětmi o jejích herních zážitcích mluvit a poučit své ratolesti, že pokud hrají online hry a komunikují s neznámými spoluhráči, neměly by sdělovat své osobní údaje či bez vědomí rodičů dávat souhlas k setkání s někým, s kým se seznámily online. Podle loňského průzkumu III. Lékařské fakulty UK pouze pětina českých dětí má představu o nutnosti dodržovat zásady informační bezpečnosti na internetu a skoro polovina někdy elektronicky prozradila své osobní informace tak, že se k nim mohli dostat cizí lidé!  Ruku na srdce: chráníme své děti použitím filtru proti nevhodnému obsahu na internetu či kontrolujeme historii navštívených internetových stránek? Zajištění bezpečí pro své dítě je přitom výsostní zodpovědností rodičů.

Džamila Stehlíková