Děti, které žijí v rodinách, kde dochází k násilí, jsou v 94 procentech případů jeho svědky. Potvrzují to statistiky občanského sdružení ROSA. Často se navíc stávají prostředkem k manipulaci nebo získání opětovné kontroly nad obětí, většinou matkou. Děti se stávají svědky nejen psychického násilí - zesměšňování, shazování, ponižování, vulgárních nadávek, výhrůžek, ale i brutálních fyzických útoků na své matky - fackování, kopání, bití, topení, znásilnění, škrcení a podobně. Děti, svědci domácího násilí, v některých případech brání své matky, jindy se schovávají, některé děti volají matce pomoc. Úlohou státu je posílit ochranu takto týraných dětí.
Výbor vítá tak zvanou „dětskou novelu" občanského soudního řádu, která platí od 1.října 2008 a přináší výraznější ochranu ohrožených dětí mimo jiného v situaci, kdy je dítě svědkem domácího násilí a rozvodových konfliktů. Podle uvedené novely může soud ve věcech péče o nezletilé děti uložit účastníkům účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii až na dobu 3 měsíců. Rodina tak získá možnost narovnat si v ambulantním prostředí vztahy a přijmout rozhodnutí o tom, jak se bude postupovat dál především při výchově dítěte a jak se upraví styk dítěte s oběma rodiči. Výbor podporuje vznik nových probačních a psychoterapeutických programů pro pachatele domácího násilí, zejména v případech vykázání ze společného obydlí. Problém nastává, když se rodiče nechtějí dohodnout nebo násilník nechce upustit od agresivního jednání. Kontakt dětí s násilným rodičem by měl probíhat za přítomnosti třetí osoby, například mediátora či odborníka, v neutrálním prostředí. Pro tyto a pro některé další případy občanský soudní řád nově zavedl instituci „vhodných prostředí". Jedná se o výchovné prostředí či zařízení způsobilé zajistit dítěti řádnou péči a odbornou pomoc, kde by se dítě nacházelo jen po dobu nezbytně nutnou.
V případě násilného chování ze strany rodiče by měl být styk dítěte s ním přerušen, protože oběť domácího násilí může být mediací traumatizována. Právo dítěte na styk s oběma rodiči je právem, nikoliv povinností. Styk s dítětem by se neměl vynucovat za každou cenu i proti vůli dítěte, zejména pokud k tomuto odmítání mohou vést objektivní důvody, například bylo-li dítě svědkem násilí mezi rodiči. Proto je tak důležité zjistit názor dítěte. Podle již platné novely občanského soudního řádu v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem samotného dítěte, pouze ve výjimečných případech může soud zjistit názor dítěte též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně právní ochrany dětí. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.
Dítě není pouze pasivním objektem rozhodování v opatrovnických řízeních, ale je nadáno vlastními právy. Dítě má proto právo vyjádřit svůj názor k věci, která se ho týká. Toto právo je zakotveno v našem právním řádu, vychází se přitom z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Podle tohoto článku se dítěti poskytuje možnost, aby bylo vyslechnuto v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká. Výbor podporuje ustanovení návrhu nového občanského zákoníku, podle kterého budou soudy zjišťovat názor dítěte při jeho svěřování do péče či v jiných záležitostech, které se ho dotýkají, a to již od věku 12 let. Podle § 750 návrhu občanského zákoníku před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit.
Toto ustanovení patří k nejvýznamnějším z hlediska ochrany, již stát dítěti poskytuje,
resp. je povinen poskytovat. Dítě starší dvanácti let soud vždy vyslechne osobně, dítě mladší
bude moci být vyslechnuto prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo jiným
vhodným způsobem. Nic ale nebrání soudu, aby vyslechl i dítě mladší dvanácti let osobně
přítomné.
Zajisté ne každé dítě je schopno s relevantní informací náležitě naložit - přijmout ji,
popřípadě vytvořit si vlastní názor, eventuálně tento názor sdělit. V takovém případě se
orgánu, který ve věci rozhoduje, ukládá, aby informoval a posléze vyslechl osobu, která je
způsobilá (schopná) zájmy dítěte ochránit; je ovšem třeba, aby zájmy této osoby nebyly
v rozporu se zájmy dítěte (popř. aby ani nehrozil rozpor v jejich zájmech).
