Proč více žen v politice prospěje společnosti
Vysvětlení, proč by se to mělo změnit, je velmi jednoduché. Nízké zastoupení žen v politice je deficitem zastupitelské demokracie – v orgánech výkonné a zákonodárné moci není spravedlivě zastoupena více než polovina obyvatel s významným společenským posláním a odlišnou životní zkušeností. Ženy nejsou menšina, která se nějak vymezuje vůči většině, ženy společně s muži vytváří společenský celek, což by měla adekvátně odrážet i politická reprezentace.
Společnost se skládá z mužů a žen, ale jelikož zastoupení žen v politice je mnohonásobně nižší než poloviční, při rozhodování o budoucnosti pohled celé poloviny obyvatelstva často chybí. Analýza kandidátních listin, kterou provedl Fórum 50 %, ukázala, že po nadcházejících volbách zastoupení žen ve Sněmovně ještě klesne, a to ze současných 18 % na 15 %. Tato nevyváženost v zastoupení mužů a žen u moci vede k tomu, že mnoho každodenních problémů politici přehlíží, protože muži mají jiné zkušenosti a potřeby, proto nedokáží vidět svět například z perspektivy ženy a matky. Pak se nesmíme divit tomu, že v Česku je tak katastrofální nedostatek jeslí a mateřských školek, kvůli kterému mnoho mladých žen odkládá mateřství, protože není možno péči o dítě skloubit s návratem do práce. Tento příklad je jen malou ilustrací toho, jak to dopadá, když muži jsou zastoupeny muži a ženy jsou zastoupeny také muži. Vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice by prospělo celé společnosti, neboť politická scéna by byla reprezentativnější a plněji odrážela potřeby obyvatel.
Proč politické strany tvrdošíjně nepouštějí více žen na volitelná místa kandidátních listin a nenabízí voličům větší možnosti volit ženy, když si 88 % voličů považuje vyšší zapojení žen do politiky za užitečné, 76 % si myslí že je třeba aktivně podporovat vstup žen do politiky a 58 % podporuje kvóty pro ženy na kandidátní listiny (CVVM 2009)? Větší zastoupení žen by jednoznačně přispělo k překlenutí propasti mezi voliči a politickou reprezentací. Odpověď je velmi jednoduchá a stará jako lidstvo samo – politika je o moci a v boji o moc nikdo dobrovolně neuvolní místo, neboť tím riskuje, že o svoji moc přijde.
Celosvětové zvýšení počtu žen zastoupených v parlamentech na nynější pětinu je výsledkem nikoliv samovolného přirozeného vývoje nebo uvědomělého džentlmenství mužů-politiků, ale zavedení dobrovolných či povinných ženských volebních kvót celkem v 40 % států světa. Nezapomínejme na předcházejících stoletý boj žen za svá politická práva. Nehledě na tyto úspěchy ženského hnutí, politika zůstává v rukou mužů. Totéž se týká i vrcholného managementu a proto lze říci, že tam, kde je moc, tam stále výrazně dominují muži.
Zde musím připustit, že často samotné ženy se necítí být znevýhodněné a nepozastavují se nad faktem, že mají daleko nižší šanci vstoupit do politiky či jiných vysoce prestižních rozhodovacích funkcí. Ženy samotné se dívají na sebe očima mužů a přejímají jejich názory, neboť společenskou normou je názor mužů, nikoliv žen. Tento celospolečenský postoj znamená splnění potřeb mužů v daleko větší míře než potřeb žen. Příkladem může být pracovní doba, která více vyhovuje mužům, majícím daleko méně každodenních povinností vůči rodině a domácnosti. Pružné a částečné úvazky se v Česku prosazují velmi obtížně.
A protože mainstream ve společnosti udávají muži, ani tento článek neměl šanci vyjít v mainstreamových novinách – ještě že existuje internet, jeden z nástrojů svobody. A propos, všimli jste, kolik je na blogu Aktuálně.cz žen? Snad ještě méně, než v českém parlamentu. Svobodně a veřejně vyjádřit svůj nekonvenční názor je rovněž po většině mužská záležitost. Zatím.
Proč je v politice málo žen?
Často slýchávám od politiků a političek, méně často – od voličů, že ženám nikdo ve vstupu do politiky nebrání, že mají stejné právo kandidovat a nechat se zvolit - jako muži a pokud tak nečiní, zřejmě se jim do toho moc nechce, mají jiné životní cíle, nemají co lidem nabídnout, nedokáží vést lidí apod.
Proč do politiky vstupuje méně žen než mužů? V okamžiku rozhodování o politickém angažmá ženám často chybí potřebná sebejistota a odvaha, ženy mají daleko menší podporu a pochopení rodiny než muž v obdobné situaci. Toto má beze sporu vliv i na její rozhodnutí či spíše ne-rozhodnutí se věnovat politické kariéře.
Obecně je vnímáno, že pro muže je politika přijatelnější profesí než pro ženu. Od ženy jsou spíše očekávány mimo plnění rodinných a domácích povinností aktivity spojené s obětavostí a pomoci druhým, než boj o získání vlastní mocenské pozice v politické straně či vysoký úřad. Dokonce i veřejně aktivní ženy daleko častěji než muži zůstávají v oblasti neziskového sektoru či sociálních aktivit, kde se mohou realizovat, aniž by „se ušpinily politikařením a marnily čas bojem o místo na politickém výsluní“. Politika tak přišla a přichází o mnoho Buzkových a Hybáškových.
Ale jak se vede ženám, které se rozhodnou do politiky vstoupit? Rozhodně musí překonat více překážek než muži. Svědčí o tom i rok starý průzkum mezi vrcholnými českými političkami.
Největší překážkou při vstupu do politiky je skloubení rodinného, osobního i politického života. Ženy vynakládají daleko více času na péči o děti a rodinu, než muži a vrcholná politika vyžaduje obrovské časové zatížení, které často ani nejde skloubit s každodenní péči o domácnost. Právě proto ženy vstupují do vysoké politiky mnohem později než muži, nejčastěji ve věku starším pětačtyřiceti let, když už mají odrostlé děti. „Ženy jdou do politiky, když už mají po sezóně,“ poněkud cynicky popsal tuto situaci jeden z naších politiků. Podobně, i když s větší empatií, hodnotila situaci špičková česká politička: „Ženy přichází na startovní čáru daleko víc unavené životem a mají daleko méně času na životní výkon, než muži.“ Obtížnost harmonického skloubení rodinného a profesně politického života dokazují světové statistiky, podle kterých jsou ženy poslankyně rozvedené přibližně dvakrát častěji než muži-poslanci či patří do stále se rozrůstající skupiny „singlů“.
Navíc média a veřejnost uplatňují dvojí metr na ženy a muže: jsou vůči političkám přísnější, očekávají od žen nejen příjemný vzhled, ale i dodržování vyšších etických standardů.
Ve volebním klání média se daleko více soustřeďují na zevnějšek a osobní život žen-političek, než na to, co kandidátka může nabídnout voličům. Zajímá je, proč ta či jiná žena šla do politiky, kdo ji bude hlídat děti, jak to vnímá partner, jako kdyby nasazení ženy v politice bylo výjimečné oproti pracovním aktivitám jiných žen. Mužů-politiků se zpravidla nikdo neptá na to, jak má zajištěno hlídání dětí nebo jaký názor má jeho partnerka na jeho politické aktivity.
Technologie moci jako mužská záležitost
Když žena překoná počáteční vnitřní pochybnosti a překážky a zapojí se do stranického života, začíná si pomýšlet o vzestup v hierarchii a o umístění na volitelném místě kandidátní listiny v regionálních či celostátních volbách. Za nějakou dobu však narazí na neviditelný skleněný strop, který jí od určitého okamžiku brání v dalším postupu.
Většina politických stran je ve svých horních patrech velmi uzavřenými elitními spolky, není nutno dodávat, že se jedná vesměs o exklusivní pánské kluby, fungující na principu „good old boys´networks“ („hochů, kteří spolu mluví“). Hledání nových funkcionářů či nominace straníků na kandidátní listiny jsou zpravidla záležitostí mnoha setkání, vyjednávání a výměnných „obchodů“.
Účast žen na podobných neformálních schůzkách je spíše výjimkou, než pravidlem, především proto, že díky vžitým stereotypům muži nevnímají ženy jako rovnocenné politické partnery, kteří by mohly být přínosem pro vyjednávání a často přehlížejí témata, která přináší a prosazují ženy.
Pokud přece jen žena má dveře do horních vnitropolitických pater pootevřené, nemá tolik času a možností účastnit se všech jednání jako muži, protože musí plnit rodinné povinnosti. Naplno se zapojit do hektického života stranické elity je pro ženu mimořádně obtížné a její umístění na kandidátku se děje skoro bez jejího přičinění podle principu „o nás bez nás“. Tomuto postupu napomáhá častá absence transparentních a pevných pravidel, podle kterých jsou sestavovány a předkládány návrhy kandidátek ke schválení stranikům.
V každé straně je řada mocenských skupin, které mezi sebou soutěží nebo se navzájem podle potřeby podporují, včetně vzájemné podpory jednotlivých kandidátů. Ženy zpravidla žádné vlastní mocenské skupiny nemají, což je vyřazuje z podobných vyjednávání a zákonitě snižuje počet žen na kandidátních listinách. Ačkoliv ve mnoha českých politických stranách existují ženská uskupení a sdružení, zpravidla nedokáží prosadit své kandidátky do vedoucích pozic a musí dlouho bojovat, aby prosadily své návrhy v oblasti posílení mechanismů podporujících vnitrostranický vzestup žen. Dokonce i ve Straně zelených, kde je zastoupení žen na kandidátních listinách díky vnitrostranickým kvótám zdaleka nejvyšší, snaha Klubu zelených političek zakotvit v pravidlech obsazování kandidátek další genderové mechanismy, například zastoupení ženy a muže na jednom z prvním dvou míst kandidátky, setkává se se odporem mužů, kterých je v rozhodovacích stranických orgánech přece jenom většina. Ještě křiklavějším příkladem slabšího mocenského postavení žen může být neschopnost uskupení sociálně demokratických žen důstojně obsadit pozici místopředsedkyně své strany. Navíc nedávný konflikt vedení žen s předsedou strany ukázal i veřejnosti, jak mají slabou pozici.
Potřeba ženské solidarity
Bohužel, absence silných ženských mocenských center ve stranách je velmi často výsledkem rivality mezi samotnými ženami, které se navzájem podporují v daleko menší míře, než muži. Stává se, že žena, která se dostane na mocenskou špičku, nemá potřebu podpořit vzestup další ženy, neboť v ní vidí větší konkurenci, než kdyby podpořila nějakého muže, který by pak podpořil jí. Navíc řada starších političek podezírá mladší spolustraničky ve využívání „tradičně ženských zbraní“, což je ve skutečnosti v boji o vnitrostranickou mocenskou pozici jevem naprosto výjimečným. Tento přístup – nepustit k moci další ženy, aby neohrozily moji pozici - je velmi krátkozraký a mocenskou pozici ženy-solitérky spíše oslabuje. Navíc hrozí diskontinuita v oblasti genderových témat, které nebude komu předávat, neboť tato témata většinu českých mužů-politiku nejen nezajímají, ale dokonce přímo odpuzují.
Mimořádně silný vliv na výběr kandidátů má celostátní předseda strany a regionální stranické lídři, nejčastěji muži. Většina žen v nejvyšších patrech politiky přiznává, že prvotním impulsem pro jejich vzestup byla silná podpora výše postaveného muže, nejčastěji přímo krajského, pak i celostátního vůdce jako uznaní její pracovitosti a loajality, pouze desetina žen uvádí jako první krok nahoru silnou podporu spolustraníků a žádná žena si nevzpomněla na to, že by ji pomocnou ruku při šplhání na mocenském žebříčku podala jiná žena.
Stejně tak ženy-voličky nemají výraznější tendenci podporovat svými preferenčními hlasy právě ženy.
Bez kvót se k moci víc žen nedostane
V posledních dvaceti letech se podařilo celosvětově zvýšit zastoupení žen v nejvyšších patrech politiky díky zavedení kvót – opatření, která mají získat ženy do nejvyšších politických pozic a kompensovat systémové překážky, s kterými se ženy setkávají ve volebním procesu. Hnacím motorem tohoto procesu bylo přesvědčení, že rovnost pohlaví a nediskriminace, které zaručuje Všeobecná deklarace lidských práv, vyžaduje dočasná pozitivní či vyrovnávací opatření, která odstraní stávající nerovnost v politickém zastoupení žen a pak se jako již nepotřebná zruší. Toto zvýhodnění žen má dočasný charakter. Podle zkušeností minimální podíl žen, který dokáže skutečně měnit politickou scénu, je 30 až 40 %. Průměrné zastoupení žen v parlamentech dnes je 19 % ve světě a 21,5 % v EU.
Příkladem kvót v rámci určitých právních přepisů může být zavedení povinnosti pro jednotlivé strany minimálně třicetiprocentního zastoupení žen na kandidátních listinách, jak navrhuje ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb, a to v kombinaci s požadavkem umístění ženy a muže na jednom z prvních dvou míst kandidátky. Toto opatření by mělo být zavedeno dočasně pouze pro nápravu současného nevyváženého stavu.
Měkčím opatřením je zavedení dobrovolných vnitrostranických kvót, jako například třetinový zip ve Straně zelených, kde v každé trojice kandidátů musí být jedná osoba opačného pohlaví. Ve mnoha zemích se podobná opatření napříč politickým spektrem stala velmi populární u voličů a teprve poté byly zakotveny legislativně volebním zákonem.
Jako účinná podpůrná opatření se jeví systém mentoringu, školení a vzdělávání žen. Nicméně dlouhodobá stagnace nebo dokonce pokles žen ve vrcholné české politice svědčí o tom, že bez zavedení kvót více žen se do parlamentu nedostane a k vyrovnanější distribuce moci mezi ženy a muži nedojde.
Kvóty: „pro“ a „proti“
Samotný výraz „pozitivní opatření“, doprovázený nějakým procentním ukazatelem, je přijímán českou veřejnosti rozpačitě, často s nedůvěrou jako totalitní přežitek a projev nespravedlivé odměny či zvýhodnění nějaké vyvolené skupiny vždy na úkor někoho jiného, a to nehledě na to, že taková pozitivní opatření jako cestování důchodců veřejnou dopravou zdarma, zákaz práce mladistvých nebo zaměstnávání zdravotně postižených jsou obecně dobře přijímána.
Ženské kvóty pro kandidátní listiny zůstávají velmi kontroverzním opatřením nejen pro muže, ale i pro celou řadu žen-političek. Místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová z ODS ve svém blogu odmítá kvóty, neboť se jedná o „nedůstojný výběr, schopnosti a kvalita kandidátek nehrají žádnou roli.“ Ještě radikálněji se vyjádřila poslankyně Alena Páralová, která prohlásila, že kvóty brání přirozenému běhu věcí a navozují nenormální vztahy ve společnosti.
Mnoho žen nechce být voleno jen proto, že jsou ženy, stejně jako bývalá kandidátka na slovenského prezidenta Iveta Radičová. V debatě s českými genderovými aktivistkami Radičová prohlásila, že dobrá politička se prosadí bez vyrovnávacích opatření a záhy poté se stala volební lídryní nejsilnější opoziční strany na Slovensku.
Žádná z političek, které kvóty odmítají, však nepřichází s náhradním řešením, jak zvýšit účast žen v politických procesech. Když ne kvótami, tak jak? Při tom zvýšení podílu žen na rozhodování je nezbytné nejen pro obohacení české politiky o ženské přístupy a zkušenosti, ale pro zlepšení kultury české politiky a zvýšení její důvěryhodnosti. Jak praví argentinské genderové pravidlo, „Je-li žen v politice málo, mění politika ženy, je-li jich tam dostatek, mění ženy politiku“.
Text byl uveřejněn na blogu Aktuálně.cz
