18. prosince 2014
(pro Václava Havla)
Václavské náměstí
Hodokvas po morově ráně má příchuť zemského ráje. Když se k pražským hradbám protáhlo
tržiště s koňmi, za římského císaře Karla blahé paměti, vynášelo víc než italské banky.
Je tak dlouhé, že dnes pod pomníkem knížete Václava – nedej zahynouti – může přistát letadlo,
korzo ho pohltí po způsobu božích mlýnů, jako kdysi povozy, fiakry a naposledy – tanky,
spolu se stébly myslící třtiny. Jen dav neumírá. Pění jako příliv, fouká na ochraptělou flétnu
starých ulic, bojuje o místa ke stání se sochami, stromy a stánky, nakonec se valí řečištěm
Václaváku, není-li už zbytí – na svatodušní pondělí, v srpnu, v květnu…
Kolik tisíc přišlo pod balkon Melantrichu, když Havel mluvil o věcech příštích?
Pravdu-lásku nezahlédneš jako čínskou zeď z kosmu, ale přes vlastní rameno
proti proudu času. Zhaslo neonové srdce nad Hradem, na Můstku cinká a zatáčí
jako kdysi tramvaj – k Muzeu a dál do Strašnic. Ach, synku, synku, dej spravit, co bylo zlomeno,
bratříčku, zavřel jsi vrátka? Omotej tento průstřel pražského těla tisícihlavým fáčem.
Mráz ze Sibiře opadl, po oblevě přichází sníh, večer – náledí. Nad Novým Městem
troubí andělé, z nebe se snáší vánoční hvězdy, poutače hotelů a místo zápalné oběti –
kůň se světcem na hřbetě. Nalíčené domy popírají vlastní stáří a ustupují z cesty
když zmrzlý v krátkých kalhotách šeptáš o svobodě: Můj ty bože, čtvrt století…
