Aktuality

Dlouho připravované setkání hlav ruské pravoslavné a římskokatolické církve na Kubě je první v historii od poloviny 11. století, kdy došlo ke schizmatu. Západní a východní křesťanské církve se navzájem proklely, exkomunikovaly a rozdělily na římskokatolíckou v čele s papežem a na několik patriarchátů církve pravoslavné (ortodoxní). 

Rozkol trval až do 20. století. V roce 1965 papež Pavel VI. a konstantinopolský patriarcha Athenagoras sňali vzájemnou exkomunikaci. Nyní se papež František poprvé setkal s hlavou ruské pravoslavné církve patriarchou Kirillem. „Dnes je požehnaný den. Setkání s patriarchou Kirillem je dar od Boha. Modlete se za nás,“ tweetnul papež František po přistání v Havaně. 

Dříve než s papežem, setkal se patriarcha Kirill v havanském Paláci Revoluce s hlavou kubánského státu Raúlem Castrem, který Kirilla oficiálně pozval. Ruský patriarcha nazval kubánský lid "hrdinským", protože „lidé z Kuby projevili hrdinství ukázat své právo žít tak, jak to uznají za vhodné." Je to zřetelný poukaz na dlouhodobý protizápadní a protiamerický postoj „Ostrova svobody“, který byl oblastí sovětského vlivu. Patriarcha Kirill i u příležitosti setkání s papežem demonstruje své přesvědčení o neslučitelnosti hodnot Západu a Ruska a vykazuje sympatie k totalitnímu režimu s vládnoucí mocí komunistické strany.

Při setkání v letištní budově se papež a patriarcha objali a třikrát políbili na tvář. „Jsme bratři,“ řekl papež větu, která hned obletěla svět. „My jsme se setkali ve správný čas a na správném místě,“ prohlásil ruský patriarcha a znovu tím poukázal na situaci Kuby. Tak vzdálené místo pro schůzku obou činitelů bylo vybráno s ohledem nejen na katolickou minulost a komunistickou přítomnost Kuby kdysi spřátelené s SSSR, ale také z obavy, aby na ruské území nevstoupil nejvyšší „cizí misionář“. Ruská pravoslavná církev žárlivě střeží své věřící a často obviňuje katolíky z údajného proselytismu, tedy ze snahy katolické církve v Rusku odloudit pravoslavným její věřící. Ve společném havanském prohlášení oba činitelé praví, že se sešli „daleko od starých sporů Starého světa“. Jedním dechem však Kirill dodal, že dnes není překážek pro nová setkání. „Teď je vše snazší“. Že by za dalších tisíc let setkání proběhlo v Moskvě? 

„Mohli bychom se setkat dříve, ale nebyly vhodné okolnosti“, pověděl před novináři na úvod jednání daleko sdílnější a viditelně rozrušený patriarcha Kirill. Měl na myslí četné překážky ke sblížení obou církví.

Z teologického hlediska nepřekonatelnou překážkou pro sblížení je dogma prvního vatikánského koncilu o papežské neomylnosti a primátu papeže vůbec. Žádná pravoslavná církev toto sousto nikdy nespolkne.

Další významnou překážkou pro sblížení je někdejší brutální pronásledování řeckokatolíků - katolíků východního byzanského obřadu - na územích kontrolovaných sovětskou mocí. Jedná se o východní církev, která byla původně pravoslavná. V 17. století na rozsáhlém území včetně nynější Ukrajiny, Slovenska a Česka byla zavedena "unie" s Římem, vznikla tak řeckokatolická církev, která přijala papežský primát s tím, že si ponechá východní obřad. V padesátých letech komunistický režim řeckokatolickou církev zakázal a její zástupce pronásledoval. Ortodoxní křesťané doposud považují řecké katolíky za zrádce pravoslaví a „pátou kolonu“. 

Současnou pozici římskokatolické církve na Ukrajině vnímá ruská pravoslavná církev jako protiruskou a nárůst jejího vlivu považuje za hrozbu pro území svého tradičního působení. Jako křivdu Moskva nazírá i fakt, že po rozpadu Sovětského svazu ukrajinští katolíci získali zpět více než pět set chrámů, které dříve spadaly pod ruskou pravoslavnou církev. 

Po pádu železné opony nějakou dobu panovala naděje, že znovusjednocení Evropy a začlenění velkého počtu zemí střední a východní Evropy do Evropské unie oživí mezicírkevní dialog a podpoří přibližování východních církví k latinské církvi. Nestalo se tak. Naopak, ruská pravoslavná církev se zapojila do veřejného a politického života se silně nacionalistickou agendou, která spojuje náboženství s národní identitou. Pod vedením patriarchy Kirilla se v posledních letech výrazně prohloubilo nepřátelství velmi konzervativních proudů ruské pravoslavné církve k "prohnilému a zkaženému" Západu a "benevolenci a povolnosti" katolické církve. Sen Jana Pavla II. navštívit Moskvu se nesplnil, protože by byl vykládán jako „pokoření“ ruské pravoslavné církve. Sám patriarcha Kirill opakovaně varoval před hrozbou „latinizace“, „pozápadnění“ Ruska, což by rozbilo samotné civilizační základy země. 

Nicméně podle ruské pravoslavné církve pronásledování křesťanů ve světě odsunuly rozpory mezi Moskevským patriarchátem a Vatikánem a nadešel čas dialogu a sbližování.

Podle posledních údajů žije na planetě 1 miliarda 254 milionů katolíků. Pro upřesnění, na rozdíl od katolicismu nemá pravoslaví organizační jednotu. Je tvořeno patnácti autokefálními (samosprávnými) církvemi, patriarchové jsou si navzájem rovni. Ruská pravoslavná církev byla deklarovaná v 15. století a je pátá z patnácti, i když je nejvýznamnější podle vlivu, majetku, počtu aktivních věřících (140 milionů) i kněží. 

Po pádu Konstantinopole a turecké nadvládě od roku 1453 Rusové začali prohlašovat Moskvu za „Třetí Řím“, který převzal tradici ortodoxie (pravoslaví) a římské civilizace. Tento ryze ruský výklad dějin ožívá v současné oficiální ruské propagandě, která líčí setkání Františka a Kirilla jako historické setkání západní a východní církve a deklaruje primát ruské církve v pravoslavném světě. Ve skutečnosti patriarcha Kirill nemluví za celé pravoslaví, ale pouze jménem moskevského patriarchátu. Nejvyšším představitelem pravoslavných církví je "první mezi rovnými" ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. 

Setkání Františka a Kirilla je daleko důležitější pro ruskou pravoslavnou církev než pro Vatikán. Posílí její pozici ve světě a utvrdí hegemonii mezi jinými pravoslavnými církvemi před nadcházejícím Všepravoslavným koncilem.

Na první pohled František a Kirill patří do jiných světů. Nejde o to, že jeden je hladce oholen a druhý má plnovous. František je vzorem dobrovolné skromnosti a chudoby, Kirill je jeden z nejbohatších mužů Ruska, jehož fotografie, jak se v trenýrkách opaluje na přepychové jachtě, jsou hitem ruských sociálních sítí. František vede asketický život a cestuje veřejnou dopravu, Kirill se netají zálibou v drahých hodinkách, limuzínách a honosných vilách. Papež František přiletěl na Kubu obyčejným linkovým letadlem Alitalia, ruský patriarcha v doprovodu sta lidí - speciálním vládním letadlem Il-96, který využívá ruský premiér Medvěděv. František je znám svojí pokorou a láskou k „obyčejným“ lidem, Kirill patří k vertikální autoritativní hierarchii, která je nekonečně vzdálena řadovým duchovním a věřícím. Při rozhovorech v Havaně byl ruský patriarcha oblečen v duchu byzantské obřadnosti daleko honosněji než papež. Jídlo během setkání však na přání Svatého otce bylo velmi jednoduché – čaj, káva a obložené chlebíčky. Žádné hody. 

Rozcházejí se i ve mnoha názorech – reformní papež proti ultrakonzervativnímu patriarchovi. Papežovi je cizí rozdělení věřících podle konfesí a národností; ruský patriarcha je jedním z hlavních zastánců nacionalistické rétoriky, dominující v putinovském Rusku. Právě on prosazuje koncepci „ruského světa“, který zahrnuje nejen Rusko, Bělorusko a Ukrajinu, ale i další sousední eurasijské státy.

Dalším příkladem názorových rozdílů obou činitelů donedávna byl postoj ke stejnopohlavním svazkům. V létě 2013 papež František prohlásil: „Pokud je někdo gay a hledá Boha a dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil“. Ve stejnou dobu patriarcha Kirill veřejně vystoupil proti právům homosexuálů a označil sňatky osob stejného pohlaví za znamení blížící se apokalypsy. 

Ve skutečnosti papež a ruský patriarcha mají daleko více společných postojů než by se mohlo zdát na první pohled. V Havaně se oba činitelé sjednotili a svorně vystoupili na ochranu tradiční rodiny a ve společném prohlášení litují toho, že se na stejné úrovni uznávají jiné svazky než svazek muže a ženy. Další polínko pod symbolický pekelný kotel pro ruskou LGBT komunitu s podpisem od samotného papeže! Lidská práva do priorit obou hodnostářů rozhodně nepatří. 

Papež je ve skutečnosti reformní pouze v otázkách sociální spravedlnosti, chudoby či přístupu všech potřebných k nejnutnějším statkům, zároveň je velkým kritikem kapitalismu a západního konzumního způsobu života. V otázkách osobních a rodinných zůstává papež velmi konzervativním, což ho sbližuje s patriarchou Kirillem. Už dnes je zřejmě, že se od Františka západní společnost nedočká pokroku ani v otázkách stejnopohlavních svazků, ani v problematice rozvodů, interrupcí, celibátu katolických kněží či ženského kněžství. 

Proč patriarcha Kirill učinil tak odvážný krok, riskoval kritiku velké a vlivné skupiny ruských pravoslavných fundamentalistů, kteří odmítají jakékoliv oficiální kontakty s katolíky jako odklon od pravé víry a vydal se na setkání s římským papežem? Odpověď je jednoduchá: požádal ho o to ruský prezident Vladimír Putin, který sám nejednou navštívil Vatikán a setkal se s hlavou římskokatolické církve. Kirill to nemohl odmítnout, je příliš spjat s Kremlem, je Putinovým pomocníkem a ideologem. Hlava ruské pravoslavné církve patriarcha Kirill, světským jménem Vladimír Gunďajev, bývalý spolupracovník KGB, je spolubudovatelem nynějšího autoritářského režimu v Rusku. Prohlásil Putinovo vládnutí za „Boží zázrak“ a soustavně kritizuje jeho oponenty. 

Putin ruskou pravoslavnou církev velmi štědře financuje a dostává se mu za to vydatné a hlasité podpory. Ruská pravoslavná církev je jedním z pilířů budování nové ruské nacionalistické idey a do jisté míry kompenzuje ztrátu ideálů po pádu komunismu. Největším nebezpečím pro ruskou církev, která funguje na principech z dob carského impéria jsou demokratické hodnoty. Ryze světské liberální hodnoty jsou z hlediska ruské církve hrozbou pro sakrální řád. 

Na Kubě patriarcha Kirill plní především politické zadání. Za pomoci papeže má pomoci Putinovi dostat se z mezinárodní izolace a prezentovat Moskvu jako obhájce tradičních náboženských hodnot především pro tradicionalistické katolické kruhy na Západě a ultrakonzervativní síly v Evropě. 

Pokračující anexe Krymu, válka v Donbasu a bombardování civilistů v Sýrii přivedly Rusko na hranici mezinárodního bojkotu. Západní politici a média obviňují osobně Vladimira Putina z podílu na politických vraždách a korupci, ruskou armádu – v masovém vyvražďování syrských žen a děti. V této situaci každé setkání vysokého představitele Ruska pomůže Kremlu trochu napravit reputaci, když už ne u západních politických partnerů, tak alespoň u širokých mas jejich voličů. Podle řady komentátorů patriarcha Kirill vystupuje jako Putinův obhájce. V tomto smyslu má ruská církev jisté zkušenosti, protože plnila diplomatické úkoly i v dobách SSSR. Jak je známo, ruský prezident Vladimír Putin, odkojený KGB, využívá často geopolitických metod z dob studené války a postupuje podle staré Brežněvové strategie - při jednání se Západem obchází problematické body, zamlčuje a upravuje fakta, zamlžuje neslučitelnost hodnot a cílů a vyzdvihuje společné zájmy často podle principu "nepřítel mého nepřítele je můj přítel".

Vladimír Putin usiluje usednout za jeden jednací stůl s nejvyššími zástupci Evropské unie a Spojených států. Vatikán je na dnešní světové geopolitické scéně významným diplomatickým hráčem a měl by sehrát roli prostředníka mezi Západem a Východem. Papež František má velmi dobré vztahy s Bílým domem. Je zde určitá naděje, že se tímto požehnáním Putinovi znovu pootevřou dveře do klubu nejmocnějších tohoto světa. Když to nepůjde po dobrém – bude to silou. Sami ho pozvou. Anexe Krymu, agrese vůči sousedním státům a razantní vstup do války v Sýrii, stejně jako masivní propagandistická mediální válka, do které zapadá i setkání ruského patriarchy se světovou ikonou - papežem Františkem – nutí západní mocnosti brát vážně a reagovat na kroky nepředvídatelného a pomstychtivého východního diktátora. 

Úspěchu jednání patriarchy Kirilla s pontifikem napomohl i fakt, že rodák z Argentiny, papež František vyrůstal a začínal sloužit v Buenos Aires v době argentické junty šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy v důsledku teroru desítky tisíc opozičníků mizely beze stopy. Z tohoto hlediska je nynější papež konformista. On nikdy neměl nic společného s historickými konflikty mezi sovětským Ruskem a Západem. Navíc V Argentině dlouhodobě panují silné antiamerické nálady a absentuje vyhraněný protiruský postoj, protože Argentina nikdy neměla co do činění s ruskou agresí. Argentina se na půdě OSN zdržela odsouzení Ruska za anexi Krymu. V roce 2013 papež vystoupil proti americké intervenci v Sýrii a loni rozhněval ukrajinské řecké katolíky, když prohlásil, že jejich problémy nejsou problémem dnešního dne. 

Očekávalo se, že nynější reformní papež, který odsuzuje vojenskou moc, velebí internet a zastává se gayů, bude jedním z kritiků Putinova režimu z pozice západních hodnot. Kritický postoj k Rusku zaujal Jan Pavel II., který vždy vyjadřoval podporu pronásledovaným řeckým katolíkům za železnou oponou. František otevřenou podporu uniatům nikdy nevyjádřil, nepodpořil pět milionů řeckých katolíků na Ukrajině, ani nikdy otevřeně neodsoudil Rusko za agresi na Ukrajině; tento vojenský konflikt označil za „bratrovražednou“ válku. 

Naopak, zdržel se kritiky ruské politiky na Ukrajině a při osobním setkání v Římě v roce 2015 daroval Vladimiru Putinovi medailónek představující „anděla míru, který poráží všechny války a sjednocuje lidi" a vyzval ruského prezidenta, aby vyvinul „upřímné a veliké úsilí“ k dosažení míru na východě Ukrajiny. Místo konfrontace papež volí dialog s autoritářským státem, porušujícím mezinárodní dohody a rozpoutávajícím války. Rusko využívá proruských postojů a rostoucí mezinárodní autority papeže k rehabilitaci svých agresivních kroků na mezinárodní scéně. 

Papežova politická slepota se vysvětluje odlišným způsobem nazírání států a jejích obyvatel – on nemá západní pohled na Rusko, ale pohled člověka, který většinu svého života žil mimo západní svět a pro kterého liberální a lidskoprávní hodnoty zdaleka nejsou samozřejmostí. 

Hlavním tématem setkání a společného prohlášení bylo „pronásledování křesťanů na Blízkém východě". Ještě před setkáním s ruským patriarchou papež František zdůrazňoval ekumenismus krve, vycházející z pochopení, že křesťané na Blízkém východě a v Africe jsou krutě pronásledováni a jejich vrahy nezajímá, ke které křesťanské konfesi patří. „Krev našich křesťanských bratrů je svědectví, které k nám volá. Nezáleží na tom, zda jsou to katolíci, pravoslavní, Koptové nebo luteráni. Jsou to křesťané a jsou téže krve!“ prohlásil papež František. 

V havanském prohlášení, podepsaném Františkem a Kirillem se píše o "vyvraždění celých rodin, obcí a měst“ křesťanů na Blízkém východě a v severní Africe. "V Sýrii, Iráku a dalších zemích Blízkého východu s velkou bolestí vidíme masový exodus křesťanů z území, kde se začalo šíření naší víry a kde křesťané žili od apoštolských dob, spolu s jinými náboženskými komunitami," píše se v textu deklarace.

Spolupodpis ruského patriarchy na dokumentu tohoto znění proměňuje Rusko z agresora, který udržuje u moci krvavého diktátora a vyvražďuje syrské civilisty, na mírotvorce a ochránce křesťanů na Východě. Ruská oficiální média mluví o historickém setkání, které ochrání svět před Třetí světovou válkou a zajistí Rusku výjimečné místo v dějinách. 

Patriarcha a papež vyzvali mezinárodní společenství, "aby přijalo okamžitá opatření k zabránění dalšího odsunu křesťanů z Blízkého východu." Aby se vyhnuli kritice za snahu chránit pouze jednu náboženskou skupinu na válkou sužovaném území, zmiňují i věřící jiných vyznání: "Pozvedáme svůj hlas na obranu pronásledovaných křesťanů, soucítíme s utrpením přívrženců jiných náboženských tradic, kteří jsou oběťmi občanské války, chaosu a teroristického násilí," uvádí se v prohlášení.

"Vyzýváme mezinárodní společenství k sjednocení, aby bylo ukončeno násilí a terorismus, a zároveň prostřednictvím dialogu došlo k rychlému dosažení občanského míru. Potřebujeme rozsáhlou humanitární pomoc trpícím lidem a uprchlíkům v sousedních zemích", podotkli patriarcha a papež. V dokumentu se také uvádí, že nikdo nemůže zůstat lhostejný k osudu milionů migrantů a uprchlíků, kteří "klepou na dveře bohatých zemí". Tato pasáž je beze sporu vzešla z iniciativy papeže Františka, stejně jako výzva omezit „bezuzdnou spotřebu, typickou pro některé z nejvíce rozvinutých zemích“, která „rychle vyčerpává zdroje naší planety“. 

Prohlášení kritizuje i „rostoucí nerovnost v rozdělování pozemských statků“, které „zvyšuje pocit nespravedlnosti, vnucovaný systémem mezinárodních vztahů“. Mezi řádky lze číst kritiku západního mravního úpadku a ekonomického liberalismu – další důležitý styčný bod postojů papeže a ruského patriarchy. 

Podle očekávání prohlášení nezmiňuje jednu z hlavních příčin pokračujícího exodu ze Sýrie, a to vstup Ruska do války na straně diktátora Bašára Asada, který má na rukou krev čtvrt milionu vlastních občanů. Nebylo zmíněno ani to, že stovky tisíc civilistů - věřících z jiných náboženských komunit - musí prchat před bombami, které na ně shazuje putinovské Rusko. Ze strany ruského patriarchy je vrcholem pokrytectví a cynismu vyzývat k míru ve chvíli, kdy ruské bombardéry vzlétají do vzduchu, aby likvidovaly syrská města a vesnice. Patriarcha Kirill je jedním z hlavních ideologických strůjců tohoto agresivního režimu a zároveň je Putinovým západním vyslancem. Setkání papeže Františka s ruským patriarchou zcela jistě posílilo prestiž a pozici Ruska nejen v očích milionů věřících, ale i na světové geopolitické scéně a dodatečně „posvětilo“ mezinárodní putinovskou politiku včetně vojenské agrese na Ukrajině a vyvražďování civilistů v Sýrii. Je smutné, že papež František svým upřímným úsilím o mír ve skutečnosti podporuje strůjce války. 

 

Psáno pro bloga na Aktuálně.cz