Aktuality

Dnes po druhé hodině ranní se na pražských Vinohradech hlasitě slavilo - v ruštině. Skupina opilých mladíků v autě křížem krážem projížděla spící čtvrť a z plných plic vykřikovala vojenské povely v ruštině. Ruský vojenský slang není do češtiny adekvátně přeložitelný, ale spolehlivě zahání spánek. Vzpomínkový ruský happening v noční Praze je ukázkou, jak se z Rusů stávají zase ti staří Rusáci. 

Půlstoletí po invazi vojsk Varšavské smlouvy do samostatného Československa se nelze ubránit pocitu déjà vu – a to nikoliv jen kvůli hlučným podnapilým turistům. Nezaměnitelný rukopis beztrestného sprostého útoku, který zažilo Československo v roce 1968, měla okupace Podněstří po rozpadu SSSR, vpád ruských vojsk do Gruzie v srpnu 2008 nebo zábor Krymu na jaře 2014. 

Cílem intervence vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 bylo zastavit československou demokratickou reformu, která by se v případě úspěchu mohla stát inspirací pro jiné sovětské satelity nebo i samotný Sovětský svaz. Vojenská agrese měla potlačit projev svobody, aby svoboda nepřišla do SSSR. 

V únoru 2014 v Ukrajině došlo k opakování stejného politického scénáře s cílem potlačit probouzející se občanství Ukrajinců a rodící se demokracii, aby demokracie pak neohrozila autoritářskou moc ruského prezidenta. Na ukrajinském Krymu se objevili ozbrojenci bez státních insignií s moderními zbraněmi a vybavením ruského původu. Podobnost těchto dvou událostí spočívá nejen v přítomnosti ruských vojenských jednotek na území bývalého sovětského impéria, ale především v úmyslu zvrátit hrubou vojenskou silou demokratický proces v sousední zemi, postrašit vlastní občany a odvrátit riziko demokratické „nákazy“ na vlastním území. Svoboda je pro impérium největší hrozbou. 

Rusko sice již nemá ve svém názvu označení „sovětské“, ale nadále používá sovětské metody potlačování svobodného a demokratického vývoje z dílny tajných služeb, s jejichž pomocí Sověti ovládli východní a střední Evropu po druhé světové válce. Rusko vnímá svět skrze tmavé brýle svých špiónů - následníků KGB. Projevy svobody a demokratizace musí potlačit násilím nebo zpravodajskou diverzí. Svobodným lidem nelze diktátorsky vládnout, to v Kremlu vždy dobře věděli. 

Kremelské vedení v čele se zkušeným odchovancem KGB Vladimírem Putiným má neodolatelné nutkání vykládat politické dění v celém světě paranoidně, jako by cílem světového vývoje k větší svobodě a demokracii bylo poškodit a ponížit Rusko. Když v Rusku svobodu nemají, tak to není dobrá věc a ani v jiných zemích, o sousedech nemluvě, na ni nemají nárok. Ruská zahraniční politika se stále odehrává v paradigmatu studené války a ruské noviny doposud tvrdí, že Pražské jaro bylo důsledkem spiknutí řízeného z USA. V roce 1968 Brežněv a politbyro nebyli schopni přijmout eventualitu, že český a slovenský národ mohou být tak sebevědomé, že si zvolí vlastní cestu vývoje - jinou, než živoření pod křídly svého sovětského bratra. 

Následnický stát SSSR – Rusko – vnímá svět podobně velmocensky a své agresivní kroky v Gruzii či na Ukrajině vysvětluje potřebou sebeobrany před tajnými silami, které řídí svět k větší demokracii – tedy v neprospěch Rusů. Putin nevěří, že by nějací Gruzínci nebo Ukrajinci chtěli jiné místo než po boku svého staršího bratra, který je kdysi kolonizoval. Tragédie dnešního Ruska spočívá v tom, že politické vedení tohoto nadaného národa nevěří ve svobodnou vůli člověka či celých národů a lpí na představě vlastní mravní nadřazenosti. 

Vše, co člověk nebo společnost vykonali ve jménu svobody, musí být podle Kremlu důsledkem nějaké lidskoprávní duševní choroby, imperialistické diverze nebo protiruského spiknutí. V zahraničí podle Rusů řádí neblahé síly „nového světového pořádku“, probíhá neustálá sabotáž s cílem zničit Rusko, čemuž je nutno zabránit. Rusko si odvyklo tvořit, nejlépe ze všeho umí strašit a ničit. U svých nejbližších sousedů Rusko „dělá pořádek“ tanky a děly, dění v zámoří ovlivňuje kybernetickými útoky. 

Pokud se zeptáte Rusů samotných, kdo stojí za tímto rozsáhlým celosvětovým protiruským spiknutím, mají problém odpovědět – dříve to byly Spojené státy americké, po vítězství sympaťáka Trumpa se vedení protiruského spiknutí přesouvá někam do Evropy či k jednotlivcům typu Sorose - tajemným iluminátům, kteří ovládají svět a šíří bludy o lidských právech; kremelská propaganda vytváří mýtus o tom, jak ukrajinští demonstranti na Majdanu provedli nacistický převrat. Podstata paranoidního myšlení ve stylu tajných služeb zůstala stejná – Západ je silný a úspěšný nikoliv proto, že má tržní demokracii, svobodu slova, vládu práva a nezavírá schopné lidi, nýbrž proto, že je nějakým ďábelským způsobem „zkažený“, na rozdíl od chudého, po zuby ozbrojeného, ale mravně nadřazeného Ruska. Nikdo nebrání Rusku být stejně demokratickým, bohatým a úspěšným státem jako jeho evropští sousedé, má k tomu všechny předpoklady, až na jeden – nesnese svobodu. Odmítání svobody jako principu je podvědomou příčinou nepřátelství Ruska vůči Západu, ačkoliv ze silné Evropy by Rusko mohlo především profitovat. 

Být svobodným a převzít odpovědnost za svůj život je obtížnější, než zůstat otrokem mocných v zajetí předsudků a nenávisti k lidem nějak odlišným. Vzdání se vlastní svobody a přimknutí k autoritářskému Vládci je smyslem legendy o Velkém inkvizitorovi z románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi. "Věz, že až nyní jsou lidé úplně svobodní, když sami položili svoji svobodu k našim nohám," prozrazuje velký inkvizitor. 

Nyní je nejdůležitější otázkou, zda Západ zůstane Západem, baštou liberálního světového řádu, bránící mezinárodní úmluvy a práva slabších před agresí souseda, zda i nadále bude fungovat transatlantické spojenectví a Evropa zůstane jednotná, či dojde ke korozi společných evropských hodnot, rozpadu NATO a EU - i díky značnému přispění Putina. Cílem Ruska je obrátit ultrakonservativní fašizující radikální evropské síly proti Evropě samé, rozbit bezpečnostní vazby mezi USA a Evropou i pomocí dezinformační kampaně rozložit západní hodnoty svobody a lidských práv. Ruská snaha nabídnout milionům pozemšťanů lákavý úhel pohledu a vzorce chování uražených arogantních rváčů se spojila s nárůstem pravicového populismu ve světě a posunula svět k autoritářsko oligarchickému vládnutí, Orwellově vizi Velkého Bratra a riziku vojenských konfliktů. 

O naší budoucnosti může rozhodnou náš vztah ke dvěma vojenským okupacím – 1968 a 2014. Je lidská důstojnost a svoboda pro nás stejně důležitá jako před 50 lety? Napovědět by nám měla naše historická paměť padesát let poté, co Prahu drtily pásy sovětských tanků.