Na aktuální téma

Vypadalo to, že se do Dněpropetrovska vůbec nedostaneme. 15. prosince, kdy v tomto třetím největším městě Ukrajiny mělo proběhnout slavnostní zahájení třídenního festivalu českých lidskoprávních filmů Jeden svět, byl uzavřen vzdušný prostor nad celou východní Ukrajinou – včetně letišť v Charkově, Záporoží a Dněpropetrovsku. Bezpečnostní složky varovaly před hrozbou teroristického útoku. Naše výprava ale cestu nevzdala: letěli jsme z Mnichova do Kyjeva a tam nasedli na vlak, který směřoval na východ země. 

Kyjevem jenom projíždíme – z letiště Borispol na hlavní vlakové nádraží. Nejdříve jedeme nekonečným labyrintem obludných panelových novostaveb, vyrůstajících po okraji všech metropolí bývalého Sovětského svazu jako nutnost uspokojit poptávku po bydlení v překotně rostoucím velkoměstě. Náladu této jednotvárné zástavbě dodávají ukrajinské vlajky vyvěšené v mnoha oknech. Řidiči na autech mají rovněž žluto-modré vlajky. Historickým centrem města neprojíždíme, a tak nejvíce povznášejícím zážitkem je západ slunce a most před Dněpr. 

V honosné budově Kyjevského hlavního nádraží potkáváme jen uspěchané, zachmuřené lidi. Ten ustaraný výraz je rodovým znakem obyvatel, kteří se narodili a vyrůstali v dobách sovětského impéria. Mladí lidé jsou otevřenější a přívětivější. Občas zahlédneme vojáka v plné polní, odjíždějícího na východ. Kolem bufetu, kde se nalévají desítky druhů vodky a jiných lihovin, se procházejí bezdomovci a nonšalantně žádají o jídlo z našeho talíře. 

Režisér Břetislav Rychlík, který vezl do Dněpropetrovska svůj film z cyklu Fenomén Underground, si popovídal s majitelkou stánku občerstvení přímo na nástupišti kyjevského nádraží. Živnostnice si stěžovala, že pracuje od nevidím do nevidím, ale lidé nemají peníze, zákazníků stále ubývá a ona neví, jestli se v nadcházejících měsících vůbec uživí. „Je to bída,“ stěžuje si a viní ze svého ekonomického úpadku současnou ukrajinskou vládu. A nebyla to první kritika, kterou jsme slyšeli na adresu vlády. 

Mladá Kyjevanka Marina, která vystudovala politologii a pracuje jako učitelka základní školy, je zklamána tím, že vláda zatím nepodniká žádné reformní kroky, pouze o tom mluví. Podle Mariny je zapotřebí reformovat hospodářství, státní správu, soudnictví. Také jí vadí, že se do ukrajinského parlamentu v hojném počtu dostali politici ze Strany regionů, kterou vedl někdejší prezident a „zrádce“ Janukovyč. „Převlékli kabáty a prolezli do parlamentu na kandidátce proruského Opozičního bloku. Získali přes 9 % hlasů!“ pohoršuje se Marina, a proto podporuje lustrační zákon, který platí od října 2014 a uzavírá možnost zaujímat vysoké pozice v ústřední státní správě a bankovnictví těm, kdo spolupracoval se „zločineckým“ režimem proputinovského prezidenta Janukovyče. Sama by do politiky nešla, protože v ní vidí hodně korupce, ale chce se zapojit do práce v nějaké nevládní organizaci. Je přesvědčena, že do nevládního sektoru se nechodí krást. 

Rodiče Mariny mají rodinný domek v Oděské oblasti, ona si pronajímá byt na okraji Kyjeva. Nájem činí zhruba 4 000 hřiven měsíčně, Marina za práci učitelky dostává 1 200 hřiven. Nyní její čistý příjem klesl, protože každý Ukrajinec platí navíc válečnou daň ve výši 1,5 % z příjmu. Na otázku, jak se uživí, odpovídá, že dává soukromé hodiny. Příjmy od těchto žáků nedaní, protože to ani nejde kvůli nedokonalosti ukrajinských daňových zákonů. 

Dněpropetrovsk leží přibližně čtyři sta kilometrů jihovýchodně od Kyjeva. Region hraničí s Doněckou oblastí, jejíž značnou část obsadili separatisti s ruskou vojenskou podporou. Vlak z Kyjeva, kterým jsme se vydali do Dněpropetrovska, pokračuje do Krasnoarmějsku, který leží již v Doněcké oblasti nedaleko od bojové linie. Rychlostí jízdy a obsluhou by se tento vlak vyrovnal našemu Pendolinu, ale závratná cena lístku nutí většinu místních cestovat mezi Kyjevem a Dněpropetrovskem autobusem, a tak je vlak skoro prázdný.

Po pěti hodinách jízdy kolem jedenácté hodiny noční jsme na nádraží v Dněpropetrovsku. Obrovské náměstí před nádražím je prakticky bez osvětlení, takže nám není jasné, které historické postavě patří obrovský pomník na protější straně. Teťána, mladá bohemistka z Kyjeva to také neví, ale ujišťuje nás, že Lenin to není, toho odstranili před dvěma měsíci. Náměstí Lenina je přejmenováno na náměstí Hrdinů Majdanu a na místo Leninova pomníku v těchto dnech postavili obrovský novoroční strom. 

Stromek, kluziště a novoroční trhy jsou jedním z mála míst, kde se svítí. Všude jinde se šetří elektrickou energii a ulice Dněpropetrovska se noří do tmy. Premiér Jaceňuk zakázal osvětlovat reklamy, státní budovy a centrální ulice, považuje to za marnotratnost, když je ve tmě celá země. 

Příčinou problémů s energií je výpadek těžby uhlí pro tepelné elektrárny v Donbasu. Donbas se rozkládá na území Doněcké a Luhanské oblasti a je ovládán separatisty s podporou Ruska. Naštěstí se nepotvrdily zvěsti o ohrožení výroby jaderné energie kvůli nedávné havárii v Záporožské jaderné elektrárně a odstavený blok byl zase zapojen do sítě. 

Teťána je vysokoškolskou učitelkou a cestou do hotelu vysvětluje, že zkouškové období bylo přesunuto na prosinec ve snaze uspořit energii. Studenti měli vyučování i v sobotu, aby stihli celý objem učiva do prosincových zkoušek. Po zkouškovém období budou mít dvouměsíční prázdniny, aby se ušetřila energie. 

„Když jste odstranili Lenina, měli byste ještě přejmenovat třídu Karla Marxe“, radím cestou temným a tichým Dněpropetrovskem. „Máme teď důležitější starosti, než přejmenovávat ulice města!“ odpovídá Teťána přísně. Z velkých ukrajinských měst je Dněpropetrovsk nejblíž k území ovládanému separatisty. Přibližně 150 km směrem na východ se válčí, denně sem proudí uprchlíci z Luhanské a Doněcké oblasti a vozí sem zraněné ukrajinské vojáky. Od začátku konfliktu do Dněpropetrovska z Doněcké a Luhanské oblastí přišlo více než sto tisíc uprchlíků. 

Během našeho pobytu v Dněpropetrovsku tma pohltila i největší židovské komunitní centrum na světě, zvané Menorah, otevřené před dvěma léty. Stavbu spolufinancoval jeden z nejbohatších lidí na Ukrajině, oligarcha Igor Kolomojskyj, který se hrdě hlásí ke svému židovskému původu. 

V březnu 2014 tehdejší ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov jmenoval Igora Kolomojského gubernátorem Dněpropetrovské oblasti. Obyvatelé regionu vnímali tento krok jako uznání jeho podpory demonstrantů na Majdanu a dosavadní vydatné materiální pomoci ukrajinské armádě. Ale nejen to. Kyjev očekává, že Dněpropetrovský region bude nedobytnou baštou efektivního vojenského odporu v případě postupu mohutně vyzbrojených ruských jednotek, zasahujících do vojenských operací v sousedních Doněcké a Luhanské oblasti. Skutečně po jmenování Kolomojského v Dněpropetrovsku vzniká štáb teritoriální obrany oblasti a na frontu postupně odchází několik praporů dobrovolníků, vyzbrojených za pomoci speciálního fondu, kam může přispět každý, ale nejvíce přispívá nový gubernátor. Rad opakuje, že pokud nechceš živit vlastní armádu, pak budeš živit armádu cizí. 

Festival Jeden svět v Dněpropetrovsku byl zahájen filmem Olga o naší první dámě, manželce prezidenta Václava Havla, Olze Havlové. Hlediště je téměř plné především mladých lidí. Pro Teťánu je to mimořádný zážitek, protože právě dokončuje překlad Havlových Dopisů Olze do ukrajinštiny. Václav Havel je pro mladé Ukrajince tvůrcem sametové revoluce, který vyvedl z komunismu nejen Československo, ale celou střední a východní Evropu, symbolem demokracie, „pravdy a lásky“.

Po promítání se seznamujeme s Irynou, která je rovněž bohemistka a přijela pomáhat v organizaci našeho festivalu. Iryna a Teťána jsou obě z Kyjeva, ale vyzdvihují vlastenectví obyvatel Dněpropetrovska, který občas nazývají „východním Lvovem“. Obě Kyjevanky svorně tvrdí, že dobrovolníci z dněpropetrovského regionu, bojující proti separatistům po boku vládních jednotek, patří na bojišti k nejodvážnějším a mají nejlepší bojovou morálku. 

Obyvatelé regionu se cítí před separatisty a před ruskou hrozbou bezpečněji nejen kvůli odvaze svých dobrovolníků, ale i díky angažovanosti hlavy regionu Kolomojského, jeho investicím do armády, budování jednotek teritoriální obrany a blok-postů. Nejedná se ovšem o nějakou „soukromou armádu“, jak s oblibou píší proruští novináři. Na Ukrajině je armáda formována na teritoriálním principu, vojenské oddíly jsou formovány v jednotlivých krajských městech, ale velení patří centrálnímu ministerstvu obrany a ministerstvu vnitra. Vojenským operacím velí generální štáb Ukrajiny.

Promítání filmů, diskuse s veřejností, televizní vystoupení a kulaté stoly zabírají většinu času, přesto chceme mluvit i s vedením Dněpropetrovské oblasti. Zdá se, že kyjevská vláda začíná mít obavy, aby ji silný a sebejistý dněpropetrovský region pod vedením Kolomojského nepřerostl přes hlavu. Ikdyž sám Kolomojský je jedním z nejhlasitějších zastánců silné a jednotné Ukrajiny a opakovaně prohlásil, že nemá ambice se stát premiérem, ke Kyjevu je velmi kritický. Přesvědčujeme se v tom při jednání s místními politiky. V budově oblastního vedení českou výpravu přijímají velmi vřele, trochu nezvykle na nás působí jen vojenská ostraha se samopaly v rukou. 

Setkat se s gubernátorem Igorem Kolomojským se nám nepovedlo, vítá nás jeho náměstek Boris Treigerman, energický asi padesátiletý muž a další zástupci oblastní samosprávy. Náměstek gubernátora omlouvá svého šéfa, který je zaneprázdněn. Je potěšen, že jsme přivezli pro veřejnost Dněpropetrovska filmy s lidskoprávní tematikou. Přiznává se, že na Ukrajině se lidským právům teprve učí, ale protesty na Majdanu ukázali, že se ukrajinský lid za svá práva umí postavit. Děkuje české vládě za rozhodnutí přijmout na léčbu patnáct těžce raněných vojáků z Dněpropetrovské nemocnici. 

Nevyhneme se ani nepříjemnému tématu výroků českého prezidenta na podporu Putina. „Vy jste přece zažili okupaci na vlastní kůži!“ diví se ukrajinská strana. „Pokud pozvete Putina do Prahy, aby nepřijel zase v srpnu!“ Stejně jako taxikář, který nás vezl na jednání do krajského úřadu, i náměstek gubernátora oblasti je postojem Zemana „otřesen“ a nechápe, jak prezident, který otevřeně podporuje zájmy Ruska proti národním zájmům Česka a Evropské unie, je stále prezidentem. 

Upřímně se přiznáváme, že se za chování prezidenta České republiky stydíme a stačíme rozhovor na téma vojenských operací v nedalekém Donbasu. Hana Marvanová se ptá na vztahy místních elit s Kyjevem. Vedení kraje kritizuje chybná rozhodnutí v generálním štábu ukrajinské armády, mařící životy ukrajinských vojáků. Připomíná, že největší lidské ztráty utrpěly 25. a 93. divize, zformované právě v Dněpropetrovsku. V srpnu 2014 u města Ilovajsk při těžké dělostřelecké palbě zahynuli, byli zraněni nebo padli do zajetí stovky bojovníků z dobrovolnických praporů Dněpr, Donbas a Azov, zformovaných také v Dněpropetrovsku. Vedení oblasti viní kyjevské generály z toho, že dobrovolníky, kteří se připravovali na ochranu blok-postů, poslali rovnou do „nejhoršího pekla“ a nedodali jim včas posily ani munici. 

Útok ukrajinských jednotek na Ilovajsk měl vést k obklíčení a znovudobytí Doněcku, místo toho se proměnil v největší porážku ukrajinské armády a vedl k rychlé ztrátě znovudobytých území v Doněcké oblasti. 18. srpna 2014 se ukrajinským gardistům z dobrovolnických praporů Donbas, Dněpr, Azov a Šachtarsk podařilo vstoupit do Ilovajsku a obsadit část města. 

Zvratem v bitvě byla podle ukrajinských zdrojů účast pravidelných ruských jednotek na straně separatistů, proti kterým nedostatečně vycvičení a špatně vyzbrojení ukrajinští vojáci neměli šanci. "S „kalašem“ vyrobeným v roce 1998 proti ruskému tanku T90 nepůjdeš!" řekl jeden z přeživších gardistů. Přesto Ukrajinci úspěšně kladli odpor několik dnů, špatné vyzbrojení kompenzovali odvahou a hlavně čekali na posily – které ovšem nedorazily. Ukrajinské jednotky se dostali do obklíčení. 

Konečně se důstojníci obou stran dohodli na příměří a vytvoření zeleného humanitárního koridoru pro odchod ukrajinských vojsk obklíčených v Ilovajském kotli. Když ráno 29. srpna kolona nákladních vozů a autobusů s vojáky pod bílou vlajkou vyjela z města, separatisti v rozporu s dohodou zahájili palbu z těžkých a lehkých zbraní. Během tohoto masakru podle kyjevských oficiálních zdrojů přišlo o život až tisíc ukrajinských vojáků a dobrovolníků. 

Pod Ilovajskem bojoval i jednadvacetiletý výsadkář Valerij z Dněpropetrovska. 29. srpna byl zajat v koridoru smrti a okamžitě poznal, že jde o Rusy. Svědčil o tom přízvuk a kvalita uniformy, ačkoliv byla bez označení. Bez ohledu na zranění byl bit a musel absolvovat dlouhou cestu poklusem před armádním džípem. Kvůli zranění byl propuštěn ze zajetí. Nákladní auto se zraněnými prostě vyložili na neutrálním území v poli, bez zásob a bez zdravotnické pomoci. Když konvoj odjížděl pryč, odvážil se zeptat jednoho z vojáků, co dělají Rusové na Ukrajině. Místo odpovědi jen pokrčil ramena. Ale další „konvojný“ údajně odpověděl: „Měli jsme prostě rozkaz“. 

Po zdrcující ukrajinské porážce pod Ilovajskem rezignoval ukrajinský ministr obrany. V době naší návštěvy Dněpropetrovska z města odcházel pluk dobrovolníků Dněpr-1. Legendární batalion byl transformován na pluk. Jeho úkolem je chránit přístavní město u Azovského moře Mariupol, ležící na cestě z Doněcku k Ruskem okupovanému Krymu. Krym nemá pozemní spojení s Ruskem.

Přestože Dněpropetrovsk podléhal silným rusifikačním vlivům, zejména během sovětizace a mnoho obyvatel Dněpropetrovska mluví v pracovním a každodenním životě rusky, více než tři čtvrtiny z nich jsou ukrajinskými vlastenci a cítí se být Ukrajinci. V tom je obrovský rozdíl od Krymu, kde se většina obyvatel cítí být Rusy. Gubernátor Kolomojskyj mluví o svém rodném městě jako o liberálním a tolerantním. Žijí zde lidé mnoha různých národností a jsou hrdí na to, že jsou občany jednotné Ukrajiny, bez ohledu na to, jakou řečí mluví – ukrajinsky nebo rusky. Petruška Šustrová mi na tomto příkladu vysvětluje, že mluvit rusky neznamená automaticky mít proruskou orientací, v zemích bývalého Sovětského Svazu ruština je prostředek dorozumění. „Ve všech zemích bývalého SSSR mluvím rusky, protože nejsem schopna se naučit všechny jazyky národů někdejšího Sovětského svazu!“ směje se Petruška. 

K ruskojazyčným Ukrajincům patří i Olesja, která nás občas vozí autem na festivalové akce. Narodila se v Dněpropetrovsku, který byl uzavřeným městem s tajným kosmickým programem. Do města nesměli nejen cizinci, ale ani občané Sovětského Svazu bez speciální prověrky. 

Otec Olesjy pracoval v tajném závodě na výrobu kosmických raket a družic, ale dcera o tom ani nevěděla. Když jezdil na služební cesty, vždy si vymyslel jinou destinaci. Teprve po rozpadu Sovětského Svazu, když odešel do důchodu, řekl rodině něco málo ze své práce. Manžel Olesji je Rus, ale jejich dospívající děti se považují za Ukrajince. Olesja je vlastenka, její strýc je důstojník ukrajinské armády a byl v bojích v oblasti doněckého letiště. „Putin tvrdí, že bude bránit ruskojazyčné obyvatelstvo všude mimo Rusko. Ano, jsem ruskojazyčná, ale jeho ochranu nepotřebuji,“ vysvětluje tato drobná, trpělivá a milá žena rusky s jemným ukrajinským přízvukem. Putinovo Rusko považuje za agresora.

Rusky mluví i gubernátor Kolomojskyj. Rád opakuje, že není etnickým Ukrajincem, ale je ukrajinským patriotem z Dněpropetrovska. „Vzestup vlasteneckých nálad v Dněpropetrovsku je výsledek hrozby našemu domu,“ dodává. 

Stejnými vlastenkami jsou i členky klubu přátel místního divadla opery a baletu, většinou Rusky. Je to spolek pečlivě upravených dám s průměrným věkem kolem sedmdesátky. Přiznávají, že Igora Kolomojského přímo zbožňují a aspoň jednou týdně chodí se za něj modlit a zapálí svíčku za jeho zdraví a dlouhý život. Jsou totiž přesvědčené, že pokud jejich milovaný „Gogočka“ bude vládnout, žádný cizí voják nevstoupí na území města. 

Všemocný Kolomojskyj má i kritiky. Někomu z obyvatel města vadí Kolomojského velká moc a velké peníze. Když se novinář Ivan Motýl vyptával obyvatel Dněpropetrovsku, co si myslí o Kolomojském, jednou dokonce zaznělo, že je to „ten největší mafián“. Proč? „Protože k tak velkým penězům nelze přijít poctivě“. 

Hlava Dněpropetrovského kraje má i silnější kritiky. K nejmocnějším patří ruský prezident Vladimír Putin. "Kolomojskyj je podvodník a padouch," řekl Putin po jmenování oligarchy do vedení Dněpropetrovské oblasti. Kolomojskyj zase varoval před Putinem slovy: „U nás byl velký schizofrenik (myslel Janukovyče) a tam (v Rusku) schizofrenik-skrček. On je totálně neadekvátní, totálně se zbláznil. Jeho mesiášství, snaha obnovit Ruské impérium z roku 1913 nebo Sovětský Svaz roku 1991 může přivést svět ke katastrofě“. 

Hranice na Donbasu byli překresleny násilím. Na otázku, jestli tyto hranice mohou zůstat i po ukončení bojů dnes nedokáže odpovědět nikdo ani v Dněpropetrovsku, ani v Kyjevě. Nevědí to ani separatisti, protože nejsou to oni, kdo rozhoduje. Mírový proces započatý v Minsku je neustále podkopáván porušováním příměří ze strany povstalců s Ruskem za zády. Ale alternativa mírovému procesu neexistuje. Samozvané lidové republiky nikdo neuznal, Rusko se potácí nad ekonomickou propastí a Ukrajina nechce vést válku do posledního ukrajinského občana. Blíží se surová zima a skutečný mír je v nedohlednu. 

Před deseti lety během oranžové revoluce Václav Havel řekl, že Ukrajina sama rozhodne, jestli chce na Východ nebo na Západ. Dnes je jasné, že Ukrajinci touží po návratu do Evropy, kam patřili ještě od dob Řeči pospolité. Díky národnímu protestu na Majdanu padl zkorumpovaný proruský režim Janukovyče. Jeho zneklidněný partner v Kremlu okupoval Krym a mohutnou podporou separatistů na východě Ukrajiny destabilizuje zemí. Opět připomeňme slova Havla o tom, že Rusko neví, kde končí jeho hranice. Z logiky neoimperialistických ambicí Putina nekončí hranice ruských zájmů na Dněpru, ale na Odře a Nise. V cestě této expanze stojí Ukrajina, která brání svoji suverenitu a svrchovanost nikoliv proti povstalcům, ale proti někomu nesrovnatelně silnějšímu. Můžeme ji v tom nechat. Nebo jí můžeme pomoci. Tato volba rozhodne i o budoucnosti Evropy.

 

Psáno pro blogy na Aktuálně.cz 

Více zde:

http://blog.aktualne.cz/blogy/dzamila-stehlikova.php?itemid=24390

 

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Dzamila-Stehlikova-obsahle-popsala-co-zazila-na-Ukrajine-I-na-vychode-zeme-se-pry-musela-omlouvat-za-Zemana-351140

 

http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Stehlikova-LES-Kdyz-je-valka-za-humny-351093

 

Autor fotografie děvčátka z utečeneckého tábora v Dněpropetrovsku: Ivan Motýl, Týden