Rozhovory

Když se podíváte na výsledky voleb v západní části Evropy - ve starých členských státech EU - a porovnáte je se zeměmi, které vstoupily do EU později, včetně Česka, vidíte, že eurooptimismus u nás je daleko větší než v západní Evropě. Kde třeba ve Francii, Nizozemsku či Dánsku mají úspěch populistické a nacionalistické strany. Stará část EU prochází hlubokou krizí. Podle vítězů v Česku jsme de facto eurooptimisti. Tušila jsem, že volební účast nebude velká. To není téma, které lidi zvedne a povede k urnám.

Ale nová Evropa je na tom lépe než stará. Je tam i averze k případnému rozšíření, třeba o Turecko. Skutečná veřejná debata na toto téma nemá šanci, protože vždy se stočí k xenofobním náladám. Výsledky u nás nebyly nijak tragické. Zvlášť když si uvědomíme, jak dlouho jsme měli euroskeptického prezidenta. Čekala jsem, že Babiš bude mít více hlasů, ale vůbec mě nezarmoutilo, že to trošku podcenil. Vítězem je vlastně Karel Schwarzenberg se svými kolegy Niedermayerem a Pospíšilem. A to jsou eurooptimisti. Ani ČSSD nejsou žádní europesimisti.

Ve výše zmíněném textu jste napsala, že velký podíl na vyvolání krize na Ukrajině mělo Rusko, které nátlakem donutilo tehdejšího prezidenta Janukovyče nepodepsat asociační dohodu s EU...

Rusko vyvinulo ekonomický i politický tlak. Ruská zahraniční politika nese dlouhodobě odklon států bývalé Varšavské smlouvy velmi příkře. Vstup ČR do NATO či Evropské unie - i dalších států jako je Polsko nebo Maďarsko - považovala za ohrožení vlastních zájmů. A Ukrajinu, stejně jako Bělorusko nebo Kazachstán, vnímá jako součásti bloku, který zůstal po rozpadu Sovětského svazu a který by měl hospodářsky a snad i politicky držet pohromadě. Jak se ty země emancipují, začíná být Rusko velmi nervózní. Snaha Ukrajiny k bližší spolupráci s EU je pro Rusko velice těžko snesitelná z hlediska postavení i prestiže. Každý takový krok ubírá Rusku statut velmoci. Anexí Krymu Rusko připoutalo světovou pozornost s tím, že se má s ním počítat. Západ bude muset pragmaticky s Ruskem mluvit. Ale ten dialog si Rusko vynutilo silou a porušením pravidel.

Co se týče východní Ukrajiny, jde o velký problém bezpečnostní. Je to doutnající hrozba pro celou Evropu. Kde se hýbají hranice a ztrácí legitimita státu, který to má zajišťovat, je vždy nebezpečí dalšího výbuchu. Bohužel Rusko při rozpoutání této krize mělo vliv nejenom tím, že vyvíjelo nátlak na Ukrajinu a jejího prezidenta při podpisu asociační dohody. Ale i tím, že ti, kdo podněcují kroky separatistů, byli vycvičení a poslaní z Ruska. To chce vtáhnout východní část Ukrajiny do své sféry vlivu. Destabilizovat zemi, znemožnit jí vývoj a plynulý přechod k EU. Vysílit ji a nedat prostor pro potřebný rozvoj. Je to hra s otevřeným koncem.

Nezapomínejme ale na Krym. Nepokoje na východě Ukrajiny byly vnímány s obavou z opakování krymského scénáře. Kdo sleduje Rusko historicky posledních tři sta let, tak ta obava byla namístě. Ty tanky u těch hranic jsou. Ale nezákonně anektovaný Krym je vlastně pravděpodobně nevratnou záležitostí. I když byly porušené všechny možné dohody.

Vede se tam velmi intenzivní debata na toto téma. Na severu je velmi silně zastoupena slovansky mluvící menšina – Rusové a Ukrajinci. Tím, že se ale hlavní město přesunulo z Alma-Aty do Astany, došlo na severu k posílení kazašského živlu. V hlavním městě je většina obyvatel etničtí Kazaši. Rusko stále vnímá Kazachstán jako svůj věrný satelit. Mají tam Bajkonur, zkoušeli tam jaderné zbraně za Sovětského svazu. Kazašský prezident Nazarbajev jezdí poměrně často do Turecka, neb se hlásí k turkistickému světu. Kazaština je podobná turečtině. Mezi oběma zeměmi je velmi intenzivní kulturní spolupráce. Ale Turecko je v NATO, není to žádný bezvýznamný stát.

Proto ruské noviny i někteří politici tyto kroky Nazarbajeva kritizovali, i když se jedná jen o zdvořilostní návštěvy. Dívají se na to velice řevnivě, jaktože se hlásí k nějakému jinému odkazu, když má mít jenom ruský. Rusové považují bývalé země Sovětského svazu jako spojence, kteří nesmí zradit a přidat se k jiným skupinám, i když se jedná třeba jen o kulturní či historické gesto. Obavy tam tedy jsou. Nicméně v Kazachstánu se vládne autoritativně. Cenzura je možná silnější než v Rusku. Mám pocit, že při takhle pevné vládě je velice těžké, aby se vzedmulo nějaké separatistické hnutí. Nazarbajev zemi třímá pevnou rukou. Na rozdíl od Ukrajiny, kde je více demokracie. Paradoxně vždycky když se prudce přechází k demokracii, se to rozvolní. Je obtížné nějakou dobu vládnout a udržovat pořádek. Myslím, že spíše než Kazachstán je aktuálnější téma Moldavsko. I když někteří čeští odborníci na Rusko předpovídali, že může na řadu přijít i Kazachstán. Doufám však, že jde pouze o hypotézy a úvahy.

Ano. Rusko přepisuje hranice pomocí plynu. Pochopili, že vojenská operace není karta, do které by teď byli ochotni jít. Putin je nyní po Krymu na vrcholu popularity a nechce riskovat válku. Musíme posilovat jako EU energetickou soběstačnost. Na tom se u nás shodli všichni. Byla jsem před evropskými volbami na debatě, kde se ke společné evropské energetické politice přihlásil i velký euroskeptik Zahradil. EU ve spolupráci s USA by byla schopná vytvořit energetickou nezávislost na Rusku, respektive i na plynovodech vedoucích přes Ukrajinu. To je jediná páka, jak Rusko odzbrojit. Protože je natolik závislé na vývozu fosilních paliv, že jakmile se výrazně sníží nákup těchto paliv, dojde v Rusku k ekonomické krizi. Nebudou mít ani na důchody. Ale pokrok směrem k evropské soběstačnosti je téměř nulový, stále si jednotlivé státy hrají samy na sebe. Čím více ale bude Rusko využívat plynovou kartu, tím více to bude sjednocovat Evropu, aby vytvořila energetickou nezávislost na Rusku.

Putin hraje vysokou hru skoro vabank. Je stále přesvědčen, že nedojde k těm tvrdým sankcím. Je to věc diplomacie, jestli se EU dohodne na nějakých razantních postojích. Ale dosavadní vývoj ukazuje, že bohužel bude velice obtížné přijmout v nějaké dohledné době podobné kroky. Což je škoda, protože ta šance je velká. Putin sází na to, že se Evropa mezi sebou nedomluví.